Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Pražský kat Jan Mydlář

1572? Chrudim až 14. 3. 1664 Praha. Mistr popravčí, který vykonal popravy na Staroměstském náměstí v Praze.

Toto je nová stránka o pražském katu Janu Mydláři. Původní stránka z předmluvy knihy Kat Jan Mydlář – Ve službách císařů je nyní souvisejícím dokumentem.

Mydlářovi v Chrudimi

Jan Mydlář pocházel z vážené chrudimské měšťanské rodiny. Studoval soukromou latinskou školu, kde si drahé studium studenti hradili sami. Ubytování, stravu a honorář platili také profesorům. O Janovi Mydlářovi nevíme zda skutečně pocházel z rodu chrudimských Mydlářů, jak předpokládal Josef Svátek. Také nevíme, byla-li rodina Kecinkova v příbuzenském vztahu s rodinou Mydlářů. Je jisté, že Jan Kecink vlastnil na konci třicetileté války mlýn Janderov v Chrudimi a patřil mezi zámožné měšťany. Podkopanický mlýn v Chrudimi patřil od konce 16. století Matěji Mydláři, staviteli Mydlářovského domu. Na mlýnu Blehovsko žila Dorota rozená Mydlářová, která otrávila svého manžela mlynáře Adama Vaňuru a byla za to popravena. Byla to Dorota, kterou se ve Svátkově románu pokusil Jan Mydlář zachránit. Pokud nebyl Jan Kecink s Mydlářovými spřízněn, stýkal se s nimi přinejmenším v rámci sdruženého cechu mlynářského a pekařského.

Slánský kat Jan Špetle

Autor historických románů Josef Svátek, na základě informací získaných z kronik, napsal po vzoru pamětí pařížské katovské rodiny Sanssonů fiktivní čtyřsvazkové Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze. V Pamětech uvedl na scénu slánského kata Jana Špetla, který tuto funkci vykonával na sklonku 16. století. Chrudimský rodák Jan Mydlář často navštěvoval Slaný. Do Špetlovy dcery Bětušky se při návštěvě ve Slaném zamiloval mladý Jan Mydlář, tehdy pomocník pražského kata Jaroše. Když se po Jarošově smrti sám stal pražským katem, oženil se s Bětou Špetlovou. Svatba se podle Svátkova románu konala v kapli slánského kostela svatého Gotharda. Pohodný a kat všech tří tehdejších pražských měst Jan Mydlář stál na počátku rozvětvené katovské rodiny, působící v několika generacích po celých Čechách.

Pomocníkem mistra kata Jaroše

Plakát k filmu Pražský kat o Janu Mydlářovi

Jan Mydlář přišel v šestnácti letech studovat medicínské učení do Prahy na Karlovu univerzitu. Měl se stát uznávaným fyzikem a lékařem, ale nesložil závěrečné lékařské zkoušky. V tomto věku chodili studovat synové české šlechty. Předpokládá se, že studia trvala čtyři roky. Pomocníkem chrudimského kata mohl být Jan Mydlář nejvíce dva roky, bylo mu devatenáct, dvacet let. Jan Mydlář byl výjimka – nezdědil své povolání po otci, ale zvolil si ho sám. Staroměstský mistr popravčí Jaroš si jej bere za pomocníka. Podle všeho Jaroš po roce umírá a všechno zůstává na mladém Janu Mydláři. Dlouho se rozhoduje, než si podá žádost o místo kata a předpokládá, že se jím nestane. Josef Svátek situaci popisuje tak, že nebyl nikdo na uvolněné místo a pacholci byli neschopní. Dnes se dá těžko posoudit, jaký byl výběr. Magistrátu vyhovoval Mydlář proto, že byl dostatečně fyzicky vyspělý a zručný. Výhodu měl i v tom, že jako studovaný medik věděl kam seknout mečem, jak pustit žilou. Je historicky ověřeno, že když obhajoval svou žádost o ustanovení staroměstským katem, někteří oponenti, včetně purkmistra Krocína hovořili o tom, že sice mladý je, avšak upozorňovali na jeho zkušenosti. Katovství mu bylo přiřknuto ve dvaadvaceti či třiadvaceti letech, ale on dál fyzicky i duševně dozrával.

Staroměstská katovna

Kat Mydlář bydlel z počátku ve staroměstské katovně v Praze u Starého židovského hřbitova, tam kde se dnes stýká jeho zeď se severní části budovy Uměleckoprůmyslového muzea, Na Rejdišti. Za popravy a mučení dostával vysoké odměny, za které si koupil v roce 1634 s manželkou Alžbětou dům na okraji Nového Města u Sviňské brány. Brána stávala v místech dnešního náměstí I. P. Pavlova. Dům stál tam, kde je dnes ulice Na Bojišti, v blízkosti pozdější proslulé hospody U kalicha. Alžběta skutečně žila, to potvrzuje listina v archivech na jejímž základě kupoval Mydlář Alžbětě pozemky.

Syn Jan Mydlář

Jan Mydlář se za život dvakrát oženil. Se svou první ženou Alžbětou měl dvě děti, Jana Václava a Mandalenu. Ve svých 77 letech se oženil podruhé. Druhá žena Kateřina, která zemřela záhy po jeho smrti, se stala dědičkou domu Na bojišti. V žádném z dochovaných historických pramenů není věrohodně doloženo, kolik měl Jan Mydlář celkem dětí. Kroniky uchovaly zprávy zejména o jeho práci a o jejím výsledku. Potomci kata Jana Mydláře šli v jeho stopách v řadě českých měst. V letech 1665 je kronikami připomínán kat a pohodný Jan Václav Mydlář prvorozený Mydlářův syn. Jeho závěť je datována 9. červnem 1672. Jan Václav převzal katovnu a samotné řemeslo po otci ještě za jeho života. Na Starém Městě pražském vykonával řemeslo celých čtyřicet let. Archivy tvrdí, že pražským katem se po Janu Václavovi stal Jan Zelinker, snad díky tomu, že si vzal Kateřinu Mydlářovou, ovdovělou druhou manželku zakladatele rodu.

Decimace v Rokycanech

2. listopadu 1642 v bitvě mezi švédskými a císařskými vojsky u Breitenfeldu v Sasku, ve chvíli kdy císařští měli blíže k vítězství, opustil Madlonův jezdecký pluk bojiště a strhl k tomu i ostatní jezdectvo. Na pokyn arcivévody Leopolda zasedl v Praze vojenský soud, který rozhodl tento pluk exemplárně potrestat, a to v Rokycanech, kam se na zimu ubytoval. Protože poprava všech vojáků pluku byla technicky špatně proveditelná, bylo rozhodnuto o decimaci, o popravě každého desátého vojína, určeného metáním kostek čili losem. Dodnes není známo přesné datum, kdy v Rokycanech k této decimaci došlo. Nejčastěji se uvádějí termíny 28. listopadu nebo 14. prosince. Jisté je, že exekuci realizoval kat Jan Mydlář mladší, a že byla tato exekuce rozdělena do dvou dnů. První den měl Mydlář práci s lámáním kordů a přizvaní vojáci z šesti pluků zničili madlonovské praporce. Druhý den čekala Mydláře práce těžší – pověšení asi devadesáti odsouzenců na stromy při cestě z Rokycan do Litohlav. Tvrdí se, že Mydlář dostal za popravy málo zaplaceno, a proto se po jejich vykonání vrátil do Prahy. V Rokycanech, na křižovatce ulic Litohlavské a Madlonovy, se dnes nachází kamenná mohyla se vztyčeným křížem s tělem Krista, tzv. Černá mohyla nebo Černý kříž. Mohyla byla zřízena v 19. století s nápisem: Hrob vojínů decimovaného pluku Madlonova 14. 12. 1642.

Vnuk Daniel Mydlář

Prvním katem v Kostelci nad Černými lesy byl Jiřík Cajšner. Jeho práci i obydlí přebírá v roce 1661 Daniel Mydlář, vnuk Jana Mydláře. Mistr Daniel, během své krátké působnosti v Kostelci, jako kat moc práce neměl. Proslavil se spíše svými znalostmi bylinek, přípravou hojivých mastí a lektvarů. Katovnu na dnešní Pražské ulici navštěvovala řada měšťanů, většinou za tmy, protože se nehodilo veřejně chodit na návštěvu k nečisté osobě. Daniel Mydlář pomáhal nezištně, ale osud vyděděnce nesl velmi těžce, hůř než jeho známý předek. Popravčí meč, který se v rodině dědil z otce na syna a který stínal dvacet sedm hlav českých pánů, zmizel „záhadně“ z kostelecké katovny 17. října 1664. V den, kdy Daniel Mydlář zemřel. Tělo jednoho z posledních potomků kata Jana Mydláře bylo podle nejasných zpráv pohřbeno u tehdejšího popravčího místa, dnes se tam říká Na spravedlnosti. Pouze jednoduchý dřevěný kříž ukazuje, kde hrdlem propadlí prožívali poslední vteřiny života. Neslušelo se, aby odpočívali na hřbitově mezi počestnými měšťany.

Vnuk Jiří Jan Mydlář

Podle některých pramenů existoval Jiří Jan Mydlář, třetí v pořadí, vnuk Mydláře popravujícího české stavy v roce 1621. Podle legendy se zamiloval do francouzské dívky, s níž se i oženil. Francouzská manželka Favartová, dcera tanečního mistra Favarta, seznámila Mydláře s komunitou svých rodáků, žijících v Praze. Mydlář, jako tajný spojenec, se zúčastnil spiknutí s francouzskými osadníky. Žháři Vavřinec Procházka, Benedikt Durez, Martin Remiš a Matěj Sobinský na příkaz krále Ludvíka XIV. založili jeden z největších požárů Prahy dne 21. června 1689. Tehdy lehla popelem velká část Starého i Nového Města, zhruba 820 domů. Jiří Jan Mydlář, kat na Starém Městě pražském, vážnosti svých předchůdců nedosáhl. Byl popraven mečem koncem července nebo začátkem srpna roku 1689 na tomtéž popravišti, na kterém on i jeho předchůdci vykonávali popravy. Nepodařilo se mu prokázat bezprostřední účast na žhářském díle, jinak by jej čekalo to, co ostatní – trhání, škrcení a nakonec upálení.

Heřman Kryštof Rusworm

První zmínka o popravě kata Mydláře je poprava Heřmana Kryštofa Rusworma. Byl popraven 29. listopadu 1605 Janem Mydlářem, bez pacholků, ve velké síni na Staroměstské radnici. Heřman Kryštof Rusworm, který slavil největší úspěchy za tureckých válek v letech 1593 až 1606, padl do léčky souboje s generálem Belgiojosem, když ho zabil výstřelem z pistole na jedné z malostranských ulic. Jako viník byl uvězněn díky spiknutí italských generálů a nechvalně známého císařova komorníka Filipa Langa. Pikantní je, že jen několik hodin po provedené popravě dorazil na radnici posel s osobním příkazem císaře Rudolfa II., v němž uděluje svému vojevůdci milost. Samotný Filip Lang byl uvězněn v červnu roku 1608 v Bílé věži na Pražském hradě, kdy začaly vycházet na světlo jeho finanční machinace a podvody.

Vrazi františkánů

11. března 1611 odtáhlo pasovské vojsko. Konšelé hledali ty, kteří během jeho pobytu vraždili a loupili v staroměstských katolických klášterech při pátrání po pasovských žoldnéřích. Nejhůře dopadl klášter františkánů u Panny Marie Sněžné na Novém Městě Pražském, který napadl velký dav. Mniši byli zabíjeni, stříleni a rozsekáni na kusy. Z patnácti zůstal naživu jediný. Popravčí mistr Jan Mydlář s pacholky, dostali příkaz popravit dvanáct nejhorších provinilců ve třech dnech za sebou pro větší odstrašující účinek. První den čtyři odsouzence, po výslechu na mučidlech, oběsili na staroměstském popravišti na velké šibenici. Další den, před františkánským klášterem Panny Marie Sněžné, dva ze čtyř dalších odsouzenců přišli o pravé ruce. S uťatými pravicemi v klíně byli vyvezeni na popraviště za Horskou bránou, kde byli všichni čtyři sťati mečem. Třetí den byli největší vrazi nejprve před františkánským klášterem a pak ještě na dvou dalších místech trháni žhavými kleštěmi a ze zad jim řezali řemeny. Na staroměstském popravišti byli dva lámáni kolem shora a dva zdola, od nohou. Všichni byli vpleteni na kola a vyzdviženi do výše.

Vrazi Vendelína Maye z Maywaldu

Dva vrazi byli souzeni 5. dubna 1614. Zabili v domě na Koňském trhu novoměstského radního Vendelína Maye z Maywaldu a jeho hospodyni. Před novoměstskou radnicí odsouzencům sedřeli za zad tři pruhy kůže, před staroměstskou radnicí řezání řemenů pokračovalo. Potom byli trháni rozžhavenými kleštěmi – kat jim rval maso z prsou. Průvod se vrátil na Nové Město, kde před domem radního Maye opět sedřeli pruhy kůže a poté kat uťal pravice, jimiž se dopustili vraždy. Kleštěmi připálili krvácející pahýly, aby nevykrváceli. Obě pravice byli zatím přibity na pranýř uprostřed Koňského trhu. Pak na staroměstském popravišti byli lámáni kolem a potom rozčtvrceni, jednotlivé části byly pověšeny na šibenici.

Martin Fruwein z Podolí

7. června 1621, při odvodu do mučírny, uprchl Martin Fruwein z Podolí do podkroví a odtud se vrhl do Jeleního příkopu. Nešťastnému advokátovi a právníkovi bývalého direktoria (mluvčí direktorů a tvůrce znění všech proklamací, mandátů a právních aktů) nebylo odpuštěno ani po smrti. Soud rozhodl, že ortel má být vykonán alespoň na mrtvém těle. Dne 9. června 1621 přijel ke zdi hradní zahrady u Bruské brány kat Jan Mydlář s povozem a se svými pacholky, kteří přelezli zeď a sebrali Fruweinovu mrtvolu a dali jí do pytle. Na popravišti ji kat sťal, poté ji pacholci rozčtvrtili a jednotlivé kusy rozvěsili před městskými branami na kůly. Pravou ruku a hlavu přibili na šibenici na Koňském trhu.

Adam Zapský ze Zap a Anna Kaprštejnová

13. listopadu 1625 byl zavražděn výstřely z pušek na českobrodské silnici apelační rada Jan Daniel Kapr z Kaprštejna, jeho kočí a sluha. Adam Zapský ze Zap si počíhal se dvěma svými služebníky na pana Kaprštejna, který na pozvání své choti mířil v lehkém kočáru do počernického zámečku. 30. ledna 1626 paní Annu Kaprštejnovou, rozenou z Greifenfelsu, vezli na popravčí káře. Poprvé ji zmrskali metlami na nahém těle před malostranským domem jejího manžela, podruhé u zdejší šibenice a potřetí u radnice staroměstské. Pak ji kat Jan Mydlář na připraveném malém lešení na tomtéž náměstí sťal. Milenec Adam Zapský ze Zap byl popraven 3. února 1626 na nádvoří Starého purkrabství na Pražském Hradě. Šlechtický vrah měl smůlu. První rána nezasáhla jeho krk, ale čepel meče se zasekla zezadu hluboko do hlavy. Teprve další sek ukončil život rytíře Zapského, který před smrtí podal několik žádostí o milost.

Vavřinec Nižburský

Vavřinec Nižburský, katolický farář z kostela sv. Vojtěcha v Jirchářích, byl popraven 7. dubna 1630. Prodával zpovědní lístky tajným evangelíkům jako potvrzení o zpovědi z nařízení (v březnu 1634) císařských komisařů před nadcházejícími velikonočními svátky. Byl přiveden na malé lešení na staroměstském rynku, kde mu nejprve biskup Šimon Brosius z Holštýna odňal všechny znaky katolického duchovního, včetně sutany. Potom mu cihlou sedřeli vyholenou tonzuru na hlavě i konce prstů pravé ruky, čímž byl zbaven kněžského svěcení. Poté byl předán katu, který jej dole pod lešení uprostřed rynku sťal.

Dezertéři z bitvy u Lützenu

11. února 1633 byly vyneseny rozsudky nad sedmnácti obviněnými dezertéry z Valdštejnových kyrysníků a arkebuzírů z bitvy u Lützenu 16. listopadu 1632. Na popravčím lešení, v místech popravy českých stavů, Jan Mydlář popravil plukovníka Hagena, podplukovníka Hofkirchena, kapitána Gaudendoma, lajtnanty Fabiána, Tortela a Waldenburga. Když kat Mydlář stínal hlavu obrovitého lajtnanta Jakuba Jučiče, podařilo se to až napodruhé. Dále byli popraveni setníci Burg a Kleeblatt, rytmistr Warnstein a dvacetiletý rytmistr Straitz z Wobersnau. U šibenice, podle vojenského zvyku, byli vylosováni řadoví jezdci, aby za všechny smyli svou krví zbabělost v boji. Lajtnant Hoermann z jízdního pluku byl odsouzen k smrti provazem, protože se jako první z důstojníků dal na útěk a strhl tím i ostatní. Byl oběšen v bezvědomí, protože omdlel. Na šibenici přibili tabuli s více než čtyřiceti jmény důstojníků, kteří z bitvy u Lützenu uprchli. Předpokládá se že našli útočiště u dosavadních nepřátel, u Švédů. Valdštejnův postup se zdá příliš krutý, ale ve velké armádě, složené z různých živlů, nebylo možné udržet kázeň jinak. Valdštejn nedělal při potrestání provinilců žádné výjimky. Pod katovým mečem padly hlavy řadových vojáků, stejně jako hlavy důstojníků.

Jan Mydlář a Jan Jessenius

Jednoho večera Mydláře navštívil Jan Jesenský s prosbou, zda by mohl být přítomen popravě stětím. Při jejich setkání se stala podivná věc. Když Jesenský vstoupil do katova domu, výrazně se na zdi pohnul meč, kterým se stínaly hlavy. To znamenalo, že dotyčný člověk jednou skončí na popravišti a bude sprovozen ze světa právě tímto mečem. Jan Jesenský se katově obavě smál, považoval to za hloupou pověru. Bohužel, tato věštba se naplnila – i on byl 21. června 1621 mezi popravenými pány. Jan Mydlář se stal dodavatelem mrtvol pro Jana Jessenia, který je používal ke svým anatomickým studiím. V roce 1600 se Jan Mydlář zúčastnil první veřejné pitvy s výkladem profesora Jessenia.

Žena Tobiáše Štefka z Koloděj

Na dobových kresbách a rytinách je zaznamenáno, že ženy odsouzených českých pánů chodily prosit, plakat a podplácet úředníky, kteří mohli rozhodnout, bude-li či nebude jejich manžel propuštěn. Tragická zoufalost žen, jejichž manželé byli odsouzeni k popravě, vrcholila v jejich odhodlání učinit cokoli, aby svému choti, když nic jiného, ulehčili. Žena žalářovaného Tobiáše Štefka z Koloděj přišla za Mydlářem a dala mu pro chotě jed a svedla jej. Historickými dokumenty je také potvrzeno, že v okamžiku, kdy se pražský kat Mydlář chystá stít hlavu Štefka, mění meč za ostrý, aby to odsouzeného „nebolelo“. Splnil přání jeho ženy i když kdokoli může namítnout, že výměna meče byla náhodná.

Svědomí kata Mydláře

Kat Jan Mydlář skončil jako oběť útoku cizí moci na samou podstatu českého státu. Jako pražský kat byl postaven před rozhodnutí splnit nebo nesplnit příkaz císaře Ferdinanda II. a císařského komisaře Karla z Lichtenštejna. Rozkázali mu zvednout meč, ale pro čí blaho tak činí? V historických pramenech nalézáme jeho vnitřní nesouhlas s popravou. O jeho chování při popravě vydal svědectví kněz Jan Rozacius. Kat Mydlář byl pod obojí, při stínání pánů „dal pozor na to, že v modlitbách jim překážeti nechtěl, ale čekal času, až smysl modliteb dokonán byl“. Nikdy se nevyrovnal s tím, že popravil svého přítele Jana Jesenského. Uvědomuje si, čemu se podvolil. Od onoho tragického dne se na něho dívají nevraživě a nezvou ho, jako dříve, do své společnosti. Nic mu nejsou platné jeho penězi nadité měšce. Do té doby se cítil normálním občanem, nyní je pro všechny krvavým katem. Ztrácí ženu, která neunesla jeho provinění a dobrovolně si vzala život. Bitva na Bílé hoře byla nepřipravená a naivně prohraná bitva. Kat Mydlář si klade otázku, proč právě on má pykat za prohru bitvy, v níž bojovali špatně placení žoldnéři a krále dosazeného na trůn českými stavy.

Vyúčtování za exekuci

V sobotu 19. června 1621 měl staroměstský rychtář obavy, zda budou přípravy hotovy včas. Přestože popravčí lešení před staroměstskou radnicí stavěli tesaři čtyři dny, nechal pracovat čtyřicet dělníků celou noc ze soboty na neděli. Veškeré náklady spojené se stavbou lešení hradil staroměstský kat Jan Mydlář. Po vykonání exekuce vystavil dvě vyúčtování. Jedno se týkalo vlastní popravy, druhé obsahovalo kompletní seznam všeho, co se zakoupilo či zaplatilo při stavbě nebo pozdějším rozebráním lešení. Sud bílého piva dostali dělníci za zboření lešení. I další exekuce jsou nákladné, takže městská rada s výplatou dlužné částky otálela a staroměstský mistr popravčí Jan Mydlář se musel připomínat zdvořile psanou upomínkou. „Kterak že já za mou práci, i také co bych dále více k mé sníženosti s dědici budoucími svými vyhledávati chtěl, že toho snížený člověk užiji, se za mě sníženého mistra popravního laskavě přimluviti ráčíte. Za kteroužto práci mou na vejš den jmenovaný vykonanou 500 kop míš. a čeládce mé 20 kop míš. a obzvláště na uklizení zlé paměti Martina Fruwaina 60 kop a na čeleď 4 kopy míš. spravedlivě zaslouženo jest…“

Celková částka činila 584 kopy míšeňských grošů, což představovalo cenu domu ve středu města. Místodržící Karel z Lichtenštejna dal katovi velkoryse vyplatit ještě 50 kop navíc, celkem tedy 634 kop. Došlo k tomu 27. července 1621. Kat Jan Mydlář neváhal vzít peníze či dárek od příbuzných i samotného delikventa za to, že zkrátí jeho utrpení. Svědčí o tom spis exekuce staroměstského radního Jana Kutnauera, který nebyl sťat, ale oběšen: „Pomodliv se, když k němu kat přistoupil a za odpuštění žádal, nejprv mu měšec s penězi dal a hned rukou k svázání podal.“ Rod Mydlářů byl bohatý, neboť řemeslo vynášelo a také byl na svou dobu nezvykle vzdělaný. Soupis majetku Jana Václava, syna a nástupce Jana Mydláře, uvádí nejen mnoho cenností a obrazů, ale především knihovnu obsahující několik stovek svazků.

Poznámka ke katu Janu Mydláři

O dospívání a studentských letech Jana Mydláře se můžeme jen dohadovat, protože chybí věrohodné údaje. Přes spekulace o datu Mydlářova narození je jisté, že v létě roku 1603 zažil Jan Mydlář už jako pražský kat pád Jeronýma Makovského z Makové, nejvyššího osobního komorníka Rudolfa II. Byl také svědkem vzestupu intrikána Filipa Langa, nástupce Makovského, který byl 1. června 1608 uvržen do žaláře, kde skonal přirozenou smrtí před vynesením rozsudku v hrdelním procesu. Jan Mydlář byl ve své funkci svědkem událostí provázejících vydání Majestátu Rudolfa II., 9. července 1609. Na přání císaře Rudolfa II. se vypravil za magistrem Kelleym na Křivoklát, aby z něho dostal tajemství elixíru mládí a získávání zlata umělou cestou.

Jak by šedesátník fyzicky stačil na popravu mečem 24 mužů? V literatuře se autoři kloní k názoru, že padesátiletý člověk byl ve své době již starý a popravovat 27 lidí v tak krátkém čase bylo fyzicky hodně náročné. Jan Mydlář měl být v době popravy mladší o pět až deset let. Mnozí se nechali zavést daty v historickém románu Josefa Svátka, kde si autor, ač zkušený historik, v rámci psaní díla mohl dovolit menší úpravy, aby se více hodily do dějových zápletek. Zdroje odkud Svátek čerpal, jsou v současnosti neznámé. Kat Jan Mydlář roku 1632 prý při jedné popravě zjistil, že na stínání mečem jednou ranou už fyzicky nestačí a rozhodl se odejít na zasloužený odpočinek. Poslední roky života prožil v klidu domova.

Na okraji společnosti

Mistr popravčí ve středověku patřil mezi osoby tzv. nízké a stál mimo společnost. Jeho obydlí stávalo za městskými branami, v kostele měl vyhrazený prostor, kde směl sedávat a v hostinci nemohl sdílet stůl s ostatními hosty. Lidé se ho stranili, doslova štítili, a ruku mu jen tak někdo nepodal. Pro vstup do města měl svou zvláštní bránu, kterou žádný jiný člověk neprošel. Kati byli vyhledávanými ranhojiči, ke kterým se lidé obraceli, aby jim pomohli napravit zlámané kosti. Kromě vlastního řemesla měli mistři popravčí ještě další nečisté povinnosti. Například odklízení mrtvol sebevrahů, sbírání zdechlých zvířat, likvidaci toulavých psů a v některých městech (např. v Českém Krumlově) i čištění záchodů v jednotlivých domech. Při takové práci kati nevoněli a to byl další důvod, proč se jim ostatní lidé vyhýbali. Katovské povolání bylo dědičné. Po otci nastupoval jeho syn, kterému nic jiného nezbývalo, protože společnost by ho mezi sebe nepřijala. A to i přesto, že po materiální stránce bývali kati velmi dobře zajištěni. Kromě Jana Mydláře byli na našem území známými katy Antonín Nimburský, popravčí mistr města Písku, Karel Huss, popravčí města Chebu nebo Jan Křtitel Piperger, popravčí mistr Království českého.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Francek Jindřich: Mistři ostrého meče. Východočeské muzeum Pardubice, 1995.
[2] Šindelář Vladimír: Cesta na popraviště. Baronet Praha, 1997.
[3] Toufar Pavel: Kruté příběhy z české historie. Moba Brno, 2005.
[4] Štorkán Karel: Kat Jan Mydlář. Ve službě císařů. Sedistra Praha, 1997.
[5] Svátek Josef: Paměti katovské rodiny Mydlářů. I. Z magistra medicíny pacholkem katovým. II. Rozličné příběhy katovské. III. Syn Jan, nový kat staroměstský. IV. Neúprosná kola osudu.


Poslední úprava: 23. listopadu 2012, Copyright © 2000–2012 Tomáš Voříšek, e-mail: