Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Fridrich V. Falcký

26. 8. 1596 Amberg až 29. 11. 1632 Mohuč. Český král a falcký kurfiřt.

Zájem o českou korunu

Král Fridrich V. Falcký

V průběhu stavovského povstání, v srpnu 1619, byl z českého trůnu sesazen Ferdinand II. Habsburský. Zájem o českou i císařskou korunu projevoval savojský vévoda Karel Emanuel I., zeť španělského krále Filipa II., ale pro své katolické vyznání byl pro české protestantské stavy nepřijatelný. Část stavů, luteráni Jáchym Ondřej Šlik, Linhart Colonna z Felsu, Jindřich Matyáš Thurn, Kašpar Kaplíř ze Sulevic a jiní, by rádi viděli na českém trůně saského kurfiřta Jana Jiřího a jednali v tomto směru i s jeho rádci. Ale Jan Jiří neměl v dané situaci o českou korunu zájem. Spojil se raději s Habsburky a získal v zástavu, později definitivně, Horní a Dolní Lužici. Falcký kurfiřt Fridrich V. zájem měl. Nejprve váhal, ale rady jeho dvorního kazatele Sculteta jej přiměly k cestě do Čech.

Podpora českým stavům

Svým kalvínským vyznáním byl Fridrich Falcký blízký Jednotě bratrské a byl přijatelný i pro většinu ostatních protestantských stavů, které s jeho osobou spojovaly naděje na získání četných, mocných a hlavně bohatých zahraničních spojenců. Falcký kurfiřt stanul roku 1615 v čele Unie protestantských knížat v Německu. Byl zetěm anglického krále Jakuba I., blízkým příbuzným dánského krále a nizozemského místodržícího Mořice Oranžského. Po vypuknutí stavovského povstání v Čechách roku 1618 projevoval otevřené sympatie českým stavům, snažil se jim zprostředkovat finanční a vojenskou pomoc.

Alžběta Stuartovna

Královna Alžběta Stuartovna

Fridrich Falcký se v roce 1613 zasnoubil s Alžbětou Stuartovnou, dcerou anglického a skotského krále Jakuba I. a dánské princezny Anny. Budoucí česká královna se narodila 19. 8. 1596 v Fifeshire ve Skotsku. S kurfiřtem Fridrichem žila šest let na falckém dvoře v Heidelberku. V poslední říjnový den roku 1619 nový český král vstoupil do Prahy a s ním bez ohledu na vysoký stupeň těhotenství i Alžběta. O týden později, 7. listopadu 1619, byla korunována českou královnou. V prosinci 1619 se narodil syn Ruprecht, pozdější úspěšný vojevůdce anglické občanské války. Pro vzbouřené české stavy představovala pražská Alžbětina přítomnost pomyslnou záruku anglické pomoci, která se nikdy neuskutečnila.

Alžběta Stuartovna se s českým prostředím nesžila. Nevyvarovala se povýšeného postoje vůči svým novým poddaným. Její dvůr, zvyklý na francouzskou módu a uvolněnější mravy, se v Praze stal důvodem pohoršení. Přes varování hodnostářů nechala královna Alžběta v prosinci 1619 vyčistit chrám sv. Víta a přeměnit jej k obrazu kalvínskému. Královský pár touto akcí ztratil značnou část své prestiže. Po bitvě na Bílé hoře musel král Fridrich i s rodinou uprchnout ze země. Nejprve do Vratislavi, později do Haagu. Po smrti manžela Fridricha zůstala Alžběta Stuartovna s menšími dětmi v Nizozemí. Syn Karel Ludvík bojoval ve švédském vojsku, Ruprecht odešel na dvůr svého strýce Karla I.

Alžběta odmítla pozvání k návratu do Anglie a vyhnula se tak revoluci, která přivedla Karla I. na popraviště. Alžběta Stuartovna se v klidu nizozemského exilu dočkala konce třicetileté války. Teprve restaurace Stuartů roku 1660 a nástup synovce Karla II. na anglický trůn jí umožnily návrat do rodné země. Jako česká královna se podepisovala do konce svého života. Zemřela 13. 2. 1662 v Londýně. S manželem Fridrichem V. měla celkem třináct dětí: Jindřicha Fridricha (1614–1629), Karla Ludvíka (1617–1680), Alžbětu (1618–1680), Ruprechta (1619–1682), Mořice (1621–1654), Ludviku Hollandii (1622–1709), Ludvíka (1624–1624), Eduarda (1625–1663), Jindřišku Marii (1626–1651), Filipa (1627–1650), Karolínu (1628–1631), Žofii (1630–1714) a Gustava (1632–1642).

Fridrich českým králem

Český sněm, na který se dostavili zástupci českých, moravských, slezských a lužických stavů, odmítl přijmout za svého panovníka Ferdinanda II. a zvolil 26. srpna 1619 českým králem Fridricha Falckého. Fridrich volbu přijal a 31. října 1619 přijel do Prahy. Dne 4. listopadu 1619 byl slavnostně korunován svatováclavskou korunou. Fridrich Falcký se osobně angažoval v boji proti Ferdinandu II. Českým králem se však stal v době, kdy se povstání dostávalo do defenzívy a kdy země, jejíž finance byly ve špatném stavu, začínala podléhat síle Katolické ligy. Volbou Fridricha končila vláda direktorů. Král obsadil nejvyšší zemské úřady svými přívrženci z řad vyšší šlechty. Mezi ně patřil i Jan Jiří z Vartenberka, který krále doprovázel na říšský sjezd protestantských knížat v Norimberku. Záhy se však ukázalo, že anglický král nehodlá podporovat české vzbouřence a že Fridrichova příbuzenství a jeho vliv nestačí na vyvolání účinné pomoci českému povstání. Jen Nizozemská republika bojující se španělskými Habsburky poslala několik tisíc zlatých.

Mladý neschopný král

Autorita nového krále začala v Čechách rychle klesat. K tomu přispěly i náboženské neshody posílené nekompromisní kalvínskou „očistou“ Svatovítského chrámu v prosinci 1619 a germanizační tendence falckého dvora. Ukázalo se, že král nemá vlastnosti a schopnosti, pro jaké byl českému sněmu při volbě doporučován. Snažil se, aby si získal srdce lidí vlídností a laskavostí. Byl však příliš mladý, nezkušený, neprozíravý, spíš lehkovážný a marnivý. Místo práce vyhledával zábavu a kratochvíli. Negativně působilo jeho neformální chování a mravy falckého dvora.

Bitva na Bílé hoře: 8. 11. 1620

Tažení na České království začalo v červenci 1620. Z Rakouska zamířili na Prahu císařský sbor Karla Bonaventury Buquoye a vojsko Maxmiliána Bavorského. Ze Saska se stahoval na Lužice vévoda Jan Jiří. Třetí vpád byl naplánován do Falce. V září překročila spojená vojska Karla Buquoye a Maxmiliána Bavorského hranice Čech a hnala před sebou povstalecká vojska. Dne 8. listopadu 1620 stanula nad Prahou a na Bílé hoře splnila rozkaz císaře Ferdinanda II. Vyhrát bitvu nestálo císařské gardy takřka žádné síly.

Generál Karel Bonaventura Buquoy vyslal část svých vojáků oťukat levé křídlo českého vojska. Sotva se císařští přiblížili, jeden pěší pluk začal prchat a panikou nakazil celé české vojsko. Bojovat se pokusili jen jezdci statečného a nezkušeného Kristiána z Anhaltu mladšího, syna vrchního velitele stavovského vojska Kristiána z Anhaltu. Kristián z Anhaltu starší vstoupil už v mladém věku do služeb falckých kurfiřtů a od té doby nechyběl nikde, kde se schylovalo ke konfliktu mezi Habsburky a protestanty. Porážka pro něho znamenala i katastrofu osobní. Kristián mladší byl těžce raněn a zajat. Pobyl ve Vídni několik let jako zajatec. Po propuštění na svobodu se vydal na studijní cestu po Itálii a jiných evropských zemích.

Moravané u letohrádku Hvězda

Legenda praví, že u zdi obory se udatně bránili stateční Moravané. Při bližším pohledu v této historce, která mohla z části zachránit pověst prchajícího povstaleckého vojska, nezbude příliš hrdinství. Část jednoho z pluků, jenž byl tvořen cizími žoldáky skrovně placenými moravskými stavy, nestačila včas prchnout a zůstala obklíčena u zdi letohrádku Hvězda. Jeho bojechtivost živilo vědomí, že jedinou možností jak přežít je prosekat se císařským sevřením. Na rychlé bělohorské porážce se podepsal fakt, že vojsko tvořily houfy najatých žoldnéřů z celého světa, nedostatečně vyzbrojených a špatně oblečených, jejichž jediným důvodem k boji byly peníze. Ty však již několik měsíců od svých najímatelů neviděli. Mnozí z nich, zřejmě několik tisíc, se na Bílou horu nedostavili a setrvali v bezpečí pražských hospod a nevěstinců.

Fridrich Falcký opouští Prahu

V den bělohorské bitvy 8. listopadu 1620 byl Fridrich Falcký na hostině s anglickými vyslanci Westonem a Conwayem. Přece jen však vyjel se svou družinou k bráně na Pohořelci, ale u hradeb viděl útěk prchajícího vojska. Vrátil se na Hrad a nechal naložit vozy, které si chtěl odvézt s sebou. Zúčastnil se poslední porady kde bylo rozhodnuto, že opustí město. Ráno 9. listopadu opouštěl Prahu a odcestoval s rodinou a nečetným průvodem do Vratislavi, odkud se pokoušel řídit další boj. Scénu jeho odchodu zobrazuje proslulá dřevořezba v chrámu svatého Víta z roku 1629 od Jiřího Bendla staršího. Fridrichovy výzvy k boji zůstávaly bez odezvy, a tak se „zimní král“ v prosinci 1620 odjel do Haagu, později žil v Rhenenu. Jako král vládl v Čechách jen přes jedinou zimu.

Ztráta dědičných území

V průběhu falcké války (1621 až 1623) ztratil Fridrich i své rodové državy. Vojska Katolické ligy, přes odpor Nizozemí a při váhavém postoji anglického krále Jakuba I., obsadila Fridrichova dědičná území, Horní i Dolní (Porýnskou) Falc. V roce 1623 udělil císař Ferdinand II. Falc i s kurfiřtskou hodností svému spojenci vévodovi Maxmiliánu Bavorskému. Fridrich nebyl schopen na tomto stavu již nic zvrátit. Zbytek života strávil v exilu, uznáván českou emigrací i nadále českým králem. Roku 1632 podlehl v Mohuči tyfové nákaze.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Ottova encyklopedie na CD-ROM; Ottův slovník naučný I.–XXVIII. 1888–1909.
[2] Dolenský Jan: Dějiny národu českého. Josef R. Vilímek Praha, 1902.
[3] Petráň Josef: Staroměstská exekuce. Brána Praha, 1996.


Poslední úprava: 3. května 2005, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: