Obsah kapitoly
- Rudolf II.
- Rudolfova španělská léta
- Rudolf sběratel Bosche
- Korunovace Rudolfa II.
- Rudolfovi nejednotní poradci
- Jan Jesenský
- První veřejná pitva
- Rudolfovy duševní choroby
- Rudolf na smrtelném loži
- Pitva a balzamace Rudolfa II.
- Císař a Anna Marie da Strada
- Kresby Rudolfa II.
- Ferdinand I.: bratr Karla V.
- Maxmilián II.: otec Rudolfa II.
- Karel V.: dědeček Rudolfa II.
- Marie Španělská: matka Rudolfa
- Vilém IV.: bratr Marie Španělské
- Filip II.: strýc Rudolfa II.
- Letohrádek Belvedere
- Přehled literatury
Rudolf II.
Osobnosti a zajímavosti z doby krále a císaře Rudolfa II. – první část
Rudolf II.: 18. 7. 1552 až 20. 1. 1612
Melancholický císař a král, špatný politik, uzavřený panovník, mizerný válečník, laskavý milovník života a žen, vzdělaný ctitel umění, stoupenec a mecenáš esoterických věd, jehož dvůr překypoval kvasem pestrého a bohatého dění; kolik jen epitet je možno přiřadit tomuto Habsburkovi na říšském trůně. Kolik tváří měl vlastně muž, díky kterému se Praha proměnila ve středobod průsečíků evropské politiky a významné kulturní a hospodářské centrum? Po svém otci zdědil nábožensky rozdělenou říši, nejistou tureckou hranici a rozsáhlé příbuzenstvo, které si činilo mnohé nároky. Na konci jeho života mu patřila jen císařská koruna, bez možnosti cokoliv ovlivňovat či snad vládnout, Pražský hrad, pár zámků v Čechách a roční důchod. Zůstal nejednoznačný obraz panovníka a jeho doby, protkaný peripetiemi mnoha legend, mýtů a polopravd, panovníka, jehož osobním heslem bylo „Fulget caesaris astrum – Ať září císařova hvězda“. Září, i když jinak. Dodnes.
Rudolfova španělská léta: 1564–1571
Na nátlak své matky, rozhodné stoupenkyně protireformace, která byla zděšena názorově tolerantním prostředím Vídně a zároveň sužována pochybnostmi o možnosti správné katolické výchovy svých synů se 8. listopadu 1563 vydal mladý Rudolf se svým bratrem Arnoštem na cestu do Španělska, kde měla být zabezpečena jejich výchova.
17. března 1564 byli oba princové přivítáni Filipem II. v Barceloně. Jejich výuka se od té předešlé lišila zejména intenzitou a důrazem na nekompromisní katolicismus v náboženské výchově, také výchova ve vladařských otázkách byla zaměřena značně doktrinálně, bez prostoru pro vlastní myšlenky a úsudek.
Oba bratři byli zcela jistě unešeni nádherou madridského dvora, centra ohromné říše, i tím, že jim všude byly vykazovány nejvyšší pocty, méně spokojeni však byli s absencí vídeňské srdečnosti v dvorských vztazích, atmosférou fanatického katolicismu i přítomností vševládné inkvizice. Španělský pobyt se výrazně zapsal do psychiky mladého Rudolfa. Odsud zřejmě pramenila jeho uzavřenost.
Rudolf II.: sběratel Hieronyma Bosche
Strýc Rudolfa II., Filip II. Španělský, byl nejvýznamnějším sběratelem obrazů Hieronyma Bosche (asi 1450–1516). Díky jemu se dodnes dochovala nejznámější díla včetně Zahrada pozemských rozkoší, Fůry sena, Klanění tří králů, Nesení kříže ve sbírkách Museo del Prado a El Escorial. Čas, v němž se formuje lidská osobnost, prožil Rudolf II. ve Španělsku na dvoře svého strýce, kam byl v roce 1564 poslán na vychování. Strávil zde sedm roků, od jedenácti do osmnácti let svého života. Zde se mimo jiné seznámil i s obrazy Hieronyma Bosche a stal se jeho obdivovatelem a sběratelem. Rudolf II. je, po svém strýci, druhým nejdůležitějším sběratelem tohoto nizozemského mistra.
Ve své obrazové galerii na Pražském hradě vlastnil nejméně třináct ale možná i pětadvacet obrazů, které buď byly originálními malbami H. Bosche, dílenskými pracemi, dobovými kopiemi či výtvory malířových následovníků. Z nich se ve sbírkách Pražského hradu nedochoval ani jediný. Charakter Boschových obrazů odpovídal zájmu císaře Rudolfa o esoterické vědy jako je alchymie, astrologie a magie. Pro Rudolfa musela být Boschova díla encyklopedií okultních nauk, nebo učebnicí, ze které on, jako adept, mohl čerpat znalosti a inspiraci. Obrazy mohly pro něj být, stejně jako pro jeho strýce, vizuální oporou pro hluboké meditace ve snaze porozumět principům našeho světa a vesmíru.
Korunovace Rudolfa II. českým králem: 22. 9. 1575
Po svém návratu ze Španělska si Rudolf zachovával jen vlažný vztah ke státnickým a politickým povinnostem i když již roku 1572 byl v Prešpurku korunován králem uherským. Jeho cesta na český trůn však byla komplikovanější. Od února 1575 pobýval Rudolf se svými bratry a císařskými rodiči v Praze. Otec Maxmilián byl nucen osobně jednat s českými stavy na zemském sněmu, aby dosáhl souhlasu k Rudolfově korunovaci a zvýšení daní. Jednání sněmu se změnilo ve vleklá vyjednávání o svobodu náboženského vyznání, které vyústilo v Českou konfesi; tu byl Maxmilián nucen alespoň ústně potvrdit.
Rudolfově korunovaci nic nestálo v cestě, pouze slib stavům, že se naučí česky a v době nepřítomnosti otce bude setrvávat v Praze. 20. září 1575 předstoupili před Rudolfa zástupci stavů a oznámili mu přijetí za českého krále. Dva dny na to, 22. září byl Rudolf slavnostně korunován, korunu mu vložil na hlavu Vilém z Rožmberka. Na závěr slavnostního aktu pasoval nový král čtyři osoby na rytíře a po přijetí oltářní svátosti se hosté odebrali na hostinu do Vladislavského sálu.
Rudolfovi nejednotní poradci
Rudolf II. měl ve své politice pevný orientační bod: rovnováhu proti sobě stojících sil. Neharmonický okruh jeho poradců byl takto nejednotně vybrán zcela záměrně. Rudolf si uvědomoval, že převaha jedné z náboženských stran by ohrozila klid v říši. A klid v říši byl nejvyšší metou jeho domácí politiky. Už neusiloval jako jeho dědeček Karel V. o vyrovnání, prostě bral obě křesťanské víry jako dané. Měl nejraději, když vše bylo v souladu se status quo Augsburského náboženského smíru. Teprve v pozdějších letech rozhodně zasáhl proti třetí straně, proti kalvinistům, protože byli řízeni z Habsburkům nepřátelské Falce a z Paříže.