Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Rudolf II.

Osobnosti a zajímavosti z doby krále a císaře Rudolfa II. – druhá část

Jan Jesenský: 1566 až 21. 6. 1621

Lékař Jan Jesenský

Lékař, anatom a spisovatel Jan Jesenský (Jessenius) se proslavil první veřejnou pitvou v Praze. Jesenský patřil k ctižádostivým příslušníkům nižší šlechty a toužil po poznání a to nejen na poli vědy. Po vypuknutí českého povstání odjel s diplomatickým úkolem na sněm uherských stavů, ten však byl rozpuštěn a Jesenský padl v Bratislavě do rukou Ferdinanda II. Byl převezen k výslechům do vězení ve Vídni. Kolem vánoc byl vyměněn za dvě habsburská rukojmí držená v Praze. Podle dobové zvěsti před svým propuštěním napsal na zeď vídeňské věznice kryptogram IMMMM, který po jeho odjezdu Ferdinand přečetl jako „Imperator Mathias Mense Martio Morietur – Císař Matyáš v měsíci březnu zemře“. Ferdinand k tomu připsal své proroctví: „Iesseni, Mentiris, Mala Morte Morieris – Jessenie, lžeš, zlou smrtí zemřeš“. Obě proroctví se vyplnila. Císař zemřel 20. března 1619, Jesenský skonal rukou kata na staroměstském popravišti.

První veřejná pitva v Praze: 8.–12. 6. 1600

První veřejná pitva v Praze

Jan Jesenský (Jessenius) pocházel z luteránské rodiny ve slezské Vratislavi a po otci byl uherským rytířem. Studoval na universitách v Lipsku a Wittenberku a zájem o medicínu jej přivedl i na universitu do Padovy. Soudobými prameny je označován za horlivého navštěvovatele anatomických cvičení a pitev. Posléze získal doktorát na pražské univerzitě, stal se dvorním lékařem sasského kurfiřta v Drážďanech a začal přednášet ve Wittenberku, kde se stal rektorem. V červnu 1600 při své návštěvě v Praze vykonal v Rečkově koleji první veřejnou pitvu, která vzbudila všeobecnou senzaci a v historickém povědomí zůstává dodnes. O dva roky později se stává osobním lékařem Rudolfa II. a pak jeho bratra Matyáše. Na podzim 1617 byl zvolen rektorem, ale více než vědě se věnoval politice, což se mu stalo osudným.

Rudolfovy výbuchy duševní choroby

Do obrazu Lucase van Valckenborcha z roku 1593 je zakomponována i postava císaře Rudolfa II. stojícího mezi bratry arcivévodou Ernestem a Matyášem u minerálního vřídla v lázních Schwalbachu nedaleko Frankfurtu. Mladý čtyřicátník je zde představen jako muž v plné síle, který využívá dobrodiní lázní k osvěžení svých fyzických sil. Z historických pramenů se dozvídáme, že císaře od 80. let sužovaly záchvaty a výbuchy duševní choroby následované trudnomyslností. V 90. letech se záchvaty stávaly stále častějšími a prudšími, kdy se nedůvěra k lidem prohloubila až do stihomamu.

Císař odmítá audience, zanedbává vyřizování veřejných věcí a straní se i svých ministrů. Následují i brachiální ataky na sloužící i suicidální sebepoškozování. Postupně se u císaře vytvářel obraz duševní choroby, kterou je dnes možno označit jako cyklickou maniodepresivní psychózu. Příčina byla vysvětlována dědičnou zátěží širší rodiny. Jen papež Kliment VIII., který byl v roce 1588 v Praze ještě jako nuncius, tušil příčiny tohoto chování císaře a upozorňoval na ně španělského krále Filipa II.

Vatikán byl o průběhu choroby císaře dobře informován (Spinelli). I osobní lékaři (Alemstedt, Ruland, Roboreto, Mascaglia, Perger a četní bradýři) věděli, že se u císaře rozvíjela francouzská nemoc „in membro pudendo“, choroba, kterou císař trpěl již dlouhou dobu. Kauzální léčba choroby nebyla tehdy ještě známá, byla používána jen různě aplikovaná rtuť. Zprávy o císařově chorobě byly utajovány jako ochrana majestátu císaře. Zdravotní potíže v závěru života a především pitva těla císaře, zdůvodnily špatnou funkci plic a jater, která byla ještě provázena velkou vodnatelností.

Závěrečný soud pitvajícího zněl: za stále se tvořících nádorů a vředů, které byly průběžně ošetřovány chirurgicky a po používání nevhodných přípravků alchymie, došlo k vývinu sněti a sepse a tím k nezadržitelné smrti pacienta. Potíže císaře, které byly celá desetiletí připisovány výhradně jen duševní chorobě císaře, tvořily z valné části obraz průběhu specifického zánětlivého onemocnění – syfilis, které od počáteční iritace organismu vedlo k postupnému rozpadu osobnosti, jak duševní, tak i fyzické. Velký císař ukončil svou životní pouť tehdy běžnou chorobou.

Rudolf na smrtelném loži

Rudolf II. zemřel na Pražském hradě 20. ledna 1612. Císař dlouho churavěl, jeho smrt byla očekávána a nikoho nepřekvapila. Po Matyášově korunovaci žil v nápadném ústraní a stýkal se jen s úzkou skupinou příznivců. První zprávy o jeho novém ochoření pronikly na veřejnost až koncem vánoc roku 1611. Císařovi důvěrníci věděli o plicní chorobě, pravděpodobně tuberkulóze, o jaterních potížích a zřejmě jim neušly ani průvodní znaky syfilidy.

Teprve po Rudolfově smrti se odvážil dr. Jan Alemstedt sdělit saskému vyslanci Melchioru Galdasterovi, že se císař před časem nakazil pohlavní chorobou. Dne 24. prosince falckrabě Wolfgang Vilém Neuburský uváděl, že se císaři udělaly na stehnech nepříjemné vředy, které ho trápily natolik, že k audiencím přicházel v pantoflích.

Pitva a balzamace těla Rudolfa II.

byly provedeny 20. ledna 1612. Po otevření lebky byl mozek vyjmut. Dutina hrudní nebyla otevřena rozříznutím sterna, ale byla evakuována z dutiny břišní rozrušením bránice. Podle svědectví Pavla Skály přítomný Václav Vchynský, který „dostav do rukou srdce jeho (císařovo), že jest je ze zazlení oproti neboštíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev z něho vypištěla, ta slova prověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a neboštíka otce svého, kterýž oboum dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti…“

Mozek a srdce byly uloženy do viscerálních nádob. Tělní dutiny obsahovaly výplň ze směsí herb, rašeliny a impregnačních látek, jako např. síran sodný a hlinitodraselný a chlorid sodný. Poté byla jeho mumie vystavena od 8. února do 1. října v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Teprve potom bylo tělo 1. října pohřbeno do nové hrobky českých králů. Tomuto uložení nebyl přítomen nikdo z rodiny Habsburků. Následující den se konala smuteční mše, jíž se zúčastnil i král Matyáš s manželkou a arciknížetem Maxmiliánem.

Císař a Anna Marie da Strada

Mladická nerozvážnost přivedla Rudolfa II. i jeho nejbližší přátele spolu s Adamem z Hradce k infikování syfilidou. Následující destrukce maxily v horní čelisti a tím způsobená těžce srozumitelná řeč ovlivnila výrazně v pozdější době i styk císaře s veřejností. Stranil se trůnních řečí a konverzací. Kromě jeho psychopatických duševních stavů mohl mít tento nedostatek vliv i na jeho vztah k ženitbě s význačnými nevěstami.

Zůstal snad proto svobodný? Svůj sexuální život řešil Rudolf II. dočasnými milenkami. Jedinou dlouhodobou mezi nimi byla Anna Marie da Strada, dcera dvorního antikváře a majitele pražského nevěstince. Anna Marie mu porodila tři syny a tři dcery, ale Rudolf II. zůstal bez legitimních následníků.

Arcimboldovy kresby Rudolfa II.

Ve své funkci oficiálního portrétisty se uplatnil Giuseppe Arcimboldo již při korunovacích. Ve dvou kresbách zachytil podobu Rudolfa II. v říšské a české koruně. Jsou to rychlé skici, které předcházely pečlivému návrhu pro minci či medaili, nebo pro jiné oficiální zobrazení nového císaře. Úspornost provedení – několik čar, které vykreslily obrys a to nejdůležitější z vnitřní modelace – se nijak výrazně neprojevila na kvalitě sdělení. Naopak, nepřikrášlený profil císařův je jedním z nejzajímavějších a nejautentičtějších portrétů z doby nástupu na trůn.

Je to paradoxní, protože, jak se zdá, hlavním účelem kresby bylo zachytit především vzhled obou korun, nikoliv jejich nositele. Proto si tam malíř poznamenal údaje o barvách jejich jednotlivých částí. Doktor Emanuel Vlček provedl projekci lebky císaře Rudolfa II. na Arcimboldovu kresbu Rudolfa z doby krátce po jeho korunovaci českým králem. Na kresbě vidíme Rudolfa se Svatováclavskou korunou, kterou dal zhotovit Karel IV. Doktor Vlček tvrdí, že tato superpozice prokazuje takový stupeň souladu, jaký je v archeologické medicíně nesmírně vzácný a který dokazuje nejen Arcimboldovo mistrovství, ale i autentičnost lebky.

 

 

Poslední úprava: 8. prosince 2004, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: