Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Čeští emigranti v Berlíně

Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století

Církevní kázeň

Křesťanská církev se potýkala s otázkou církevní kázně od samých počátků. Reformační církve ji promýšlely znovu, hledaly biblické vzory a od 16. až do konce 18. století na církevní kázeň velmi dbaly. Byla zakotvena v církevních zřízeních. Ale ani reformační církve nedokázaly zabránit tomu, aby se na pozadí církevní kázně neživilo sudičství, neláska a pokrytectví. Čeští exulanti opustili své domovy proto, že chtěli vést bohulibý život. Četba a výklady biblických textů jim měla pomoci poznat Boží vůli. Tou se ve svém životě chtěli řídit. Proti hříchu chtěli bojovat všemi prostředky. Přirozená lidská samospravedlnost a sobectví jim často stály v cestě. Církevní kázeň jim měla sloužit rozeznat a překonat takové překážky. Pro vzájemné napomínání a netrpění zjevného hříchu ve společenství věřících nacházeli emigranti v Bibli dostatečné zdůvodnění. Přes všechnu svou nedokonalost měli čeští exulanti první generace ve své většině velmi citlivé svědomí a dobrovolně se církevní kázni podrobovali. I když se někdy pro některý svůj přestupek na čas od sboru vzdálili, vrátili se zpravidla v upřímném pokání.

Děti

Na výchovu dětí kladli čeští emigranti velký důraz. Výchovou rozuměli především výchovu náboženskou. Pokud šlo o vzdělání, měly se děti ve škole naučit česky číst a trochu psát. K dobré výchově patřilo naučit děti zpaměti pokud možno co nejvíce biblických veršů a písní. Na víc prvním generacím nestačilo. Chudoba nutila děti pracovat. Pokud to okolnosti dovolovaly, bylo považováno za užitečné, aby se děti naučily nějakému řemeslu a německé řeči. Přesto, že rodiče nemuseli platit školné, nejchudší děti nemohly chodit do školy. Musely na sebe vydělávat. V létě pracovaly také na zahradách, chodily na houby a podobně.

Zvláštností bratrského společenství ve výchově dětí byly dětské ústavy. Zřízení chlapeckého ústavu v Rixdorfu bylo zřejmě iniciativou bratrských kazatelů. Záleželo jim na tom, aby se děti pokud možno co nejméně zdržovaly na ulicích, kde by mohly být ovlivněny bezbožným světem. Rodiče neměli na děti čas a děti přes všecky své pracovní povinnosti využily každé sebemenší příležitosti, aby hledaly rozptýlení ve společnosti na ulici. Zatímco rixdorfští bratří stavěli pro chlapce anštalt, byly rixdorfské dívky posílány do Berlína do domu svobodných sester. Společná zodpovědnost a péče o děti byla v bratrském sboru pro rodiče na jedné straně jistě ne vždy vítanou a pohodlnou záležitostí, na druhé straně jim však pomáhala nést zodpovědnost za děti před Bohem a dodávala jim i sociální jistoty. Osiřelé větší děti byly umístěny v dětských ústavech nebo vychovávány v rodinách, ve společenstvích svobodných sester nebo bratří. Hůře bylo s batolaty a dětmi předškolními, které vyžadovaly zvláštní péči. Ale bratří byli vynalézaví a o děti se postarali.

Mládež

Emigranti zodpovědně pečovali také o duchovní vývoj mládeže. Katechizace, zvláštní, oddělené pobožnosti pro mladé muže a pro svobodné dívky i dohled starších sboru nad chováním mládeže, byly ve všech třech českých sborech samozřejmou věcí. Mládež bratrského sboru byla ve svých kůrech vedena k pokání a zbožnému životu, ale nechyběly ani slavnostní uvolněnější chvíle. Zvláštností bratrských sborů byly společné kůrovní domácnosti svobodných sester nebo svobodných bratří. V Herrnhutu při počáteční bytové tísni bylo uznáno za nevhodné, aby mladí svobodní muži bydleli v domech, kde žily dospělé dívky nebo mladé ženy, jejichž muži byli zřídka doma.

Život v kůrovních domácnostech se samozřejmě orientoval podle programu sborového života. Tato zařízení doplňovala příležitostně i výchovu dětí v ústavech a někdy dospívajícím dětem ústavy i nahrazovala. Byla útulkem pro osiřelé chlapce a dívky, ale často si děti samy vyprosily u svých rodičů i u představených sboru přijetí do těchto společenství. Společnou domácnost, včetně obdělávání zahrady, vedli jeden nebo dva k tomuto úkolu zvlášť vybraní hospodáři (hospodyňky). Ostatní členové společenství, pokud byli schopni, šli za prací. Pracovali buď v domě (přadleny, tkalci), nebo i mimo dům (nádeníci). O nemocné bylo společně pečováno. Umírající nezůstávali sami, byli s láskou povzbuzováni písněmi a modlitbami. V těchto společenstvích, která začali zakládat především mladí lidé, se brzy nacházeli i starší a staří svobodní bratří a sestry.

O pořádek a kázeň i duchovní péči dbali představení světnic a jejich zástupci (pomocníci). Při vší snaze nebylo pro mládež vždy snadné podřídit se přísným řádům a pořádkům. K neposlušnostem a vymknutí se ze sborové péče docházelo pochopitelně z nejrůznějších příčin. Jednou z nejčastějších konfliktních situací byla otázka uzavření manželství. Máme doklad o tom, že i v českém sboru byla pociťována potřeba bránit sňatkům příliš mladých lidí, a také u starších snoubenců se zásadně očekávalo, že se o svých úmyslech poradí včas nejen s rodiči nebo pěstouny, ale i se staršími sboru. V bratrském sboru však vládly řády ještě daleko přísnější. Mládež věděla, že v Jednotě uzavření sňatku není záležitostí pouze rodinnou. Od samého počátku se očekávalo, že si mladí muži nebudou hledat nevěsty mimo bratrské společenství. Pokud bratří starší proti zamýšlenému manželství neměli námitek, následovaly v zápětí po jejich svolení zásnuby. O několik dní později, někdy po dvou až třech týdnech, se slavila svatba.

Chudí a majetní

Chudoba patřila k životu českých emigrantů. Podpory ze strany ochotných dobrodinců i z královské pokladny byly velikou pomocí, umožnily přežití nejhorších let, ale k odstranění chudoby nestačily. Po rozdělení exulantů na tři sbory v roce 1747 převzal každý sbor péči o své chudé. Na sborovou pokladnu pro chudé, v níž byly z největší části dary německých dobrodinců, si činili nárok čeští luteráni s odůvodněním, že dárci peníze darovali českému luterskému sboru. Reformovaní však hlásili své nároky na polovinu peněz pro chudé. Žádný sbor, ani bratrský, nedokázal odstranit chudobu mezi svými členy natolik, aby někteří z nich nemuseli žebrat. Jinak tomu bylo s dětmi, které chodily žebrat. Žebrání dětí se snažily všecky české sbory zamezit už z výchovných důvodů. Přesto se žebrání dětí stále znovu vyskytovalo. Někdy na tom měly vinu neutěšené a rozhárané rodinné poměry.

Sirotci, nemocní a staří lidé trpěli chudobou. V bratrské církvi byly v těchto případech dětské ústavy a společné domácnosti kůrovních skupin velkou pomocí. Nejen svobodní bratří a svobodné sestry, ale i vdovy měly možnost společného bydlení. Takový možný útulek byl zvláště důležitý pro staré vdovy, které žádné z jejich dětí nepřežilo. Ale také vdovy s malými dětmi, když nemohly dát děti do ústavu, bydlely rády v tomto společenství. O domě vdovců, jak je o něm slyšet v Herrnhutu, nemáme v Berlíně zpráv. Ve vyjímečných případech se vdovci směli nastěhovat k svobodným bratřím.

Jistě se dá říci, že čeští emigranti byli ve své většině lidé podnikaví, cílevědomí, pracovití a pilní. Někteří z nich se dopracovali během prvních deseti let poměrného blahobytu. Kdo si z Čech přinesl nějaké peníze a dobře je investoval, měl dobré předpoklady. Důležité bylo ovšem zdraví. Dále záleželo na počtu dětí a na jejich zdraví. Manželé s početným houfem malých dětí to neměli snadné. Opatrování dětí stálo čas, jejich výživa a každá vážnější nemoc stály peníze. Infekční nemoci byly skoro na denním pořádku. Smrt dítěte znamenala nejen velký žal v rodině, ale také vydání na pohřeb. Někdy nezbylo rodičům z mnoha dětí nakonec žádné.

Mezi českými emigranty v Berlíně bylo nejvíce sedláků a chalupníků, kteří se teprve v emigraci naučili příst a tkalcovat. Nejeden z nich se stal v Berlíně fabrikantem. Čeští fabrikanti pomáhali nejchudším emigrantům ve své podnikavosti už tím, že jim opatřovali práci. Kromě tkalců bylo mezi emigranty rozšířeno řemeslo krejčovské a ševcovské. Samozřejmě se setkáváme i s koláři, tesaři, stolaři, řezníky, pekaři, zahradníky a jinými řemeslníky. Počet mlynářů a ovčáků neudivuje, nápadně vysoký je i počet kovářů. Kováři se v Berlíně často dobře uchytili, nejeden z nich si tu zařídil svou vlastní kovárnu. Přesto však mnozí kováři se tak jako i většina mlynářů v emigraci naučili tkát.

Život a smrt

Tak jako chudoba patřila i konfrontace se smrtí takřka ke každodennímu všednímu životu emigrantů. Otázka života a smrti doprovázela mladé ženy chystající se k porodu. Už také proto měly těhotné ženy v bratrském společenství své zvláštní kroužky, ve kterých se duchovně připravovaly nejen na svůj nový mateřský úkol. Porod byl pro ženy velkým rizikem. V reformovaném sboru byly ženy po uplynutí šestinedělí při bohoslužbách mezi modlitbou a kázáním přivítány zvláštní děkovnou modlitbou. Otcové novorozených dětí po šťastném ukončení nebezpečných týdnů strojili pro své přátele hody lásky. Nejednou se však radost z narozeného dítěte změnila rychle v žalost. Dochované životopisy nám podávají plastický obraz o tom, jak emigranti v bratrském společenství zacházeli s umírajícími, jak se vyrovnávali se ztrátou svých nejbližších i jak se připravovali na vlastní smrt.

O smrti a loučení se mluvilo bez okolků. Umírající se chtěli těšit a často se zřejmě skutečně upřímně těšili na své setkání se Spasitelem. Ve svých posledních dnech a hodinách byli provázeni rodinou, sborovými pracovníky, kazateli, a členy příslušného kůru. Četba z Bible, liturgie pro umírající, modlitby, žehnání a především zpěvy patřily k těmto pohnutým chvílím. Smrt byla akceptována jako Boží vůle. V Berlíně dostali Češi povolení pochovávat na hřbitově před Hallskou bránou. Vyžádali si na hřbitově oddělené místo, kam by mohli bez vědomí a práce německého hrobníka, s kterým se nemohli dobře domluvit a který za své služby žádal peníze. Péči o český hřbitov v Berlíně musely ovšem nést všecky tři české sbory společně.

V Rixdorfu pochovávali Češi své mrtvé spolu s Němci na hřbitově u kostela. Němečtí sedláci, když viděli, jak místa na hřbitově ubývá, radili Čechům, aby si založili vlastní hřbitov. I zde se museli bratří dělit i s ostatními reformovanými a luterskými českými rodinami. Došlo ke sporům, které musela řešit vrchnost. Luteráni a reformovaní se nechtěli nechat vytlačit do okrajových míst, chtěli pochovávat své mrtvé ve stejných řadách s bratrským sborem. Bratří měli své zvláštní představy a pořádky, které si nechtěli nechat rušit. I v Rixdorfu se však Češi naučili na společném hřbitově spolu v dobrém vycházet.

Svědectví a odkaz

Čeští emigranti byli v Berlíně zbaveni strachu z trestů za čtení Bible. Lež a přetvářka, které se v tomto strachu dopouštěli, je už nemusela trápit. Byli však vystaveni jiným pokušením, ve kterých zas také selhávali. Ti, kteří si zachovali citlivé svědomí, hledali stále znovu cestu zpět k pramenům své víry. Modlitba, napomenutí a osobní životní svědectví byly jejich odkazem další generaci. O životě a odkazu českých emigrantů v Berlíně a Rixdorfu nás vedle pramenů úřední povahy informují jejich biografické a autobiografické záznamy. Celá řada obsáhlých životopisů nás nechává bezprostředně nahlédnout do všedních dnů, do sociálních poměrů a myšlenkového světa těchto prostých lidí. Členové bratrského sboru je psali nebo nechali psát zpravidla v svém pokročilém věku nebo v nemoci ohlašující blízkou smrt.

Životopisy měly být osobním svědectvím o Božím působení a vedení. Po pisatelově smrti byly příbuznými, blízkými přáteli či kazatelem doplněny zprávou o posledních dnech života zemřelého a v den pohřbu byly přečteny sboru: jako vzpomínka na zesnulého, jako důvod díkůvzdání za právě ukončený život, jako odkaz a napomenutí žijícím. K tendenčním důrazům patřila v padesátých a šedesátých letech i potřeba a přání dokázat kontinuitu své rodinné české (moravské) starobratrské tradice a tím i oprávněnost členství v obnovené Jednotě bratrské.

Důležitou je pro nás otázka věrohodnosti životopisů. Vzhledem k tomu, že šlo o svědectví lidí věřících v Boží všemohoucnost, dá se předpokládat, že se upřímně snažili o pravdivost. Všecky dochované životopisy byly už nejméně jednou přepsány, některé dokonce přeloženy do němčiny. Nepozorností při přepisování a při překladech došlo někdy k protichůdným výpovědím. Poněkud obtížnější je porovnání dat udaných v životopisech. Větší i menší nepřesnosti byly zapříčiněny jistě zčásti chybným čtením a nepozorností při přepisování z původních předloh, ale většina byla způsobena úbytkem paměti pisatelů. Ti, kteří prožili emigraci jako zcela malé děti a psali svůj životopis v pozdním věku, měli samozřejmě na své dětství a cestu do emigrace jiné vzpomínky než jejich starší sourozenci a rodiče.

Svědectví o životě a smrti členů českého bratrského sboru v Berlíně a Rixdorfu byly průběžně přepisovány do zvláštních knih (sešitů) ve sborovém archivu. Byly podle chronologického pořadí (data úmrtí) očíslovány. Až do poloviny roku 1776 byly knihy životopisů vedeny pečlivě. Přepisování do sešitů bylo časově náročné. Jak dlouho bratří tuto práci pokládali za důležitou a nutnou, lze se pouze domnívat. I po roce 1776 byly životopisy psány, čteny v den pohřbu a ukládány v archivu. Zdá se však, že do knih už přepisovány nebyly. Výtahy z nich byly později otiskovány i v církevních zprávách. Dvě knihy životopisů českého bratrského sboru jsou dochovány v originále. První kniha obsahuje 130 biografií z let 1760–1769 na 188 listech. Druhá kniha má 161 listů. Je v ní zachyceno 46 životopisů zemřelých v letech 1770–1776 a čtyři ojedinělé životopisy z pozdějších let 1799, 1800, 1801 a 1805.

Autobiografická svědectví jako odkaz českých emigrantů 18. století neztratila ani po dvou staletích svou duchovní hodnotu. Navíc se stala zajímavým historickým pramenem, který nám při pozorné četbě podává vskutku plastický obraz života drobného lidu v českých zemích i emigrantů v Berlíně.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Štěříková Edita: Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. Kalich Praha, 1999.
[2] Horský Jan – Seligová Markéta: Rodina našich předků. Nakladatelství Lidové noviny Praha, 1997.


Poslední úprava: 27. září 2004, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: