Vladycká rodina 1
Osobnosti, fakta, sídla, zajímavosti a spojení příbuzenskými svazky
Ottové z Losu jsou vladyckou rodinou pravděpodobně německého původu a usedlou v Čechách.
Ve štítu červené barvy je zvíře, které je předmětem sporu: někteří se domnívají, že se jedná o lišku, jiní tvrdí, že je to divoká kočka. I barva štítu je udávána různě, například modrá. Na počátku 16. století vlastnil Jan Otta z Losu Starou huť za Berounem, koupil ještě Nižbor a Letovice. V těchto místech a na řadě dalších drobných statcích na Berounsku a Podbrdsku se pokoušel dobývat rudu. Další potomci tyto statky střídavě prodávali a přikupovali jiné, např. Těchobuz či Vlčkovice. To už vlastnili v Čechách inkolát (1553) a mohli si zde kupovat dědičné statky. Uplatnili se v 16. století i jako železářští podnikatelé, vlastnili budoucí středisko kovoprůmyslu Komárov. Nejvýznamnější postavou byl Jindřich, čelný představitel stavovské opozice. V první polovině 17. století rod O. z L. vymírá a jejich poslední majetek Těchobuz se dostává do rukou Kapounů ze Svojkova. Příbuzenskými svazky byli O. z L. spojeni s Karly ze Svárova, Kinskými, Pětipeskými, z Říčan, ze Rtína ad. Někteří historikové považují za prapředka rodu hejtmana táborského vojska Otíka z Losy, po kterém po bitvě u Lipan mizejí stopy, avšak pravděpodobnější bude německý původ, snad odněkud z Lužice. Rytíři z Losu neznámého původu se přistěhovali do Čech v 15. století a přijali křestní jméno za stálé příjmení, pak si říkali Otové z Losu.
Tento rod by se neměl zaměnit s jinými, podobného jména. Uvádějí se Losi z Losintálu (Losy z Losinthalu) a Losy z Losenau. Také nacházíme zmínku a tom, že Los je příjmení několika šlechtických rodin (např. Losi z Losu).
Příslušníci vladyckého rodu Otové z Losu
Adam Ota z Losu (ves Praskolesy)
V roce 1587 Adam Ota z Losu na Staré Huti a Vonoklasích mluvil o Janovi
Knínském ze Knína. Další pře vznikla 15. 3. 1591 na Pražském hradě s Jáchymem
Novohradským z Kolovrat. [4]
Dům v Palackého ulici 6 čp. 723, má na průčelí zlatý prsten. V roce 1595 jej
prodal Václav mladší Koc z Dobrše Johance Ottově z Milhostic a ze Svojkova,
manželce Adama Otty z Losu a na Staré huti. Ten jej téhož roku prodal Janu
Kamarytovi z Rovin a jeho ženě Anně. V 17. století se dům jmenoval
„U zlatého kruhu“. [7]
Anna Břízská, rozená Otovna z Losu (ves Lojovice)
Od počátku 16. století (v roce 1509) drželi Lojovice (okolí Říčan) Břízští z Břízy. Petr, jenž v roce 1542 seděl na tvrzi, dvoru a vsi s příslušenstvím, věnoval Lojovice manželce Mandaleně Břízské z Vlkova. Po něm dědili synové Jan, Vácslav, Přibík, Albrecht a Adam. Ti Lojovice drželi roku 1554. V roce 1562 prodali Lojovice s vesnicemi Anně Břízské z Losu. Tato se podruhé vdala za Filipa Mošaura z Valdova (+ 1595), jenž s ní seděl na Lojovicích. Pro své nepokojné chování se připomíná v soudních lejstrech.
Anna přikoupila k Lojovicům Křivou, + 1598. Všechno jmění odkázala své dceři Elišce?, manželce Jindřicha Beřkovského za Šebířova. Lojovice odkázala Alžbětě vdané Beřkovské, dceři z prvního manželství. Tato v roce 1614 přikoupila Radějovský statek a několika vesnicemi. Všechno své jmění v roce 1616 poručila manželovi Jindřichovi, ale ten zemřel. Po jeho smrti nezůstali žádní přirození dědicové, a tak v roce 1622 odkázala Lojovice Mikuláši Beřkovskému z Šebířova na Košeticích. Tomuto byly Lojovice ponechány v držení, ale v roce 1627 je prodal Krištofovi Vratislavovi z Mitrovic.
Anna Trmalova z Losu (tvrz Tmáň)
Havel Trmal z Toušic (+ 1581) a jeho druhá manželka Johanka z Mitrovic (vlastnila ves Hlážovice) měli druhorozeného syna Vácslava. Ten v roce 1589 převzal jako dědictví Hlažovice, které vzápětí prodal. Po otcově smrti na sebe uvázal Tmáň – v roce 1590 skoupil díly svých mladších bratrů. Zemřel před rokem 1592. Zanechal po sobě vdovu Annu Otovnu z Losu, která se ujala statku, a syna Zdeňka. V roce 1608 syn Zdeněk Trmal dosáhl plnoletosti a ujal Tmaň (v roce 1592 ji koupil od své matky). Po matce také zdědil zápisnou ves Lounín. Tmáň věnoval manželce Anně Bechyňce z Lažan. Umírá v roce 1619 v boji u Sedlčan. Své jmění odkázal synovi Janu Vácslavovi. Poručníci koupili v roce 1620 Janu Václavovi vrchnost na Louníně, ale v roce 1622 byl statek a všechno jmění jeho bratrů pro otcovo odsouzení zabráno, jako jmění rebela. Jan Václav se v roce 1638 v Benešově oženil s Annou Veseckou. Jeho synem byl snad Zdeněk. Zemřel 1661 a byl pochován ve Vrchotových Janovicích. Jeho potomstvo, jak se zdá, žilo na blízkých vesnicích v selském stavu, ač si zachovávalo památku svého původu. Některým byl úředně přiznán rytířský stav. [4]
Jan Ota z Losu a další potomci (hrad Nižburk)
Ota z Losu nabyl postoupením (či jinak) Nižburk. Král Vladislav mu dovolil postavit pod Nižburkem novou železnou huť. Jeho syn Jan Ota obdržel v roce 1529 obdarování na doly v křivoklátských horách, ale protože neměl obdarování k zástavnému držení, král Ferdinand mu 15. 5. 1538 potvrdil majestáty na Nižburk a dal jeden život jemu a druhý jeho staršímu synovi, který by po jeho smrti zůstal. Dal mu také vrch Hradiště a povolil mu vynaložit peníze na stavbu hradu a rybníků (200 kop grošů). Proti tomu se Jan zřekl myslivosti v Křivoklátských lesích a platu dávaného z Unhoště (32 kop), jenž byl vydáván od Křivoklátských purkrabí.
Jan v roce 1541 koupil statek Litovice a žil ještě roku 1543. Nedlouho potom zemřel a zanechal po sobě syny Kryštofa, Albrechta, Zdeňka, Jana, Jiříka, Jetřicha a Jana, kteří společně drželi Nižburk (v letech 1549–1556). Protože měl Kryštof, jako jediný, na tomto zapsán svůj život, ostatní si na králi Ferdinandovi vyžádali tu milost, aby nespláceli Nižburk do jejich živnosti, ale aby huť vystavěná jejich otcem byla dědičně v jejich majetku. Potom se bratři rozdělili: nejprve Kryštof se Zdeňkem, ten seděl na huti Kdyni, za peníze získal Popovice, prodal je a potom seděl na Berouně. Albrecht byl v době dělení už mrtvý.
Dále se v roce 1574 dělili Jiřík a Jan: Jiříkovi se dostala Nová Huť pod Nižborem, mlýn, pila, dům Sychrov a tři chalupy, pivovar, zápisný statek, Nižburk, ves Stradonice, ves Žloukovice a právo na těžbu dřeva v křivoklátských lesích. Protože měl Jiřík největší díl, převzal všechny dluhy a zavázal se zaplatit Janovi dluh (1300 kop míšenských). Nižburk byl však zpustlý a půda planá a nevýnosná. Jiřík zemřel na sklonku toho století. Nechal po sobě Jindřicha a Adama. Ten v roce 1600 nabyv plnoletosti, žádal po otci svůj otcovský díl. Jan mu vydal 2600 kop míšenských, ložní šaty, cínové nádobí, ručníky a ubrusy (polovinu).
Jindřich nemálo vzdělaný a horlivý, evangelického vyznání, byl posledním zástupcem tohoto rodu, který zde seděl. Potom vlastnil Komárov. Císař Rudolf totiž prodal Nižburk se vším příslušenstvím 20. 10. 1601 Jiříkovi Kundrátovi Šanovci z Šanova. Také od něj požadoval, aby se na tehdejším držiteli Nižburka buď dosoudil, nebo se s ním domluvil. Došlo ke smlouvě. Jindřich mu prodal 16. 5. 1602 Novou Huť, svoje právo a život na hradě zápisném Nižburku, vrchu Hradišti, vsích Stradonicích a Žloukovicích, chalupách pod hradem za 9500 kop míšenských. Šanovec byl komorníkem císaře a později hejtmanem na Pražském hradě. [4]
Jan Ota z Losu a na Nižburce a Bohuslav Chrt ze Rtína (tvrz Litovice)
Bohuslav Chrt ze Rtína seděl v letech 1524–1530 na Litovicích. Býval purkrabím Pražského hradu. Po jeho smrti zdědili synové Zikmund a Martin zboží otcovské. Martin prodal roku 1539 Litovice s příslušenstvím Janovi Otovi z Losu a na Nižburce za 6500 kop míšenských. Tento brzy zemřel a pozůstalí synové Kryštof, Albrecht, Zdeněk, Jiří, Jetřich a Jan prodali v roce 1546 Litovice Albrechtovi Šlikovi z Holíče.
Jaroslav Ota z Losu (tvrz Hlážovice)
Roku 1572 Hlážovice [12 km východně od Hořovic] prodali Kunata a Kryštov Pešíkové z Komárova Havlovi Trmalovi z Toušic a na Tmani. Po Havlově smrti zůstalo pět synů. Jeden z nich, Václav, v roce 1589 postoupil Hlážovice Zdeňkovi Otovi z Losu v Berouně. Ten v roce 1610 prodal Hlázovice a Chrastinu Dorotě ze Sejslic, se kterou se Zdeňkův nejstarší syn Jaroslav oženil. Jaroslav Ota vše zdědil a v roce 1624 prodal Chrastinu i Hlážovice Vácslavovi nejstaršímu Vratislavovi z Mitrovic.