Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassina

24. 2. 1567 Innsbruck až 22. 1. 1640 Pernava. Velitel stavovských a švédských vojsk.

Zámek Lipnice

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn

Jindřich Matyáš Thurn se narodil jako čtvrtý syn hraběti Františku Thurnovi a jeho druhé ženě Barboře Šlikové. Na zámek Lipnice v Čechách ho přivezli jako nemluvně. Spolu s bratry vyrůstal v Čechách. Po smrti otce, roku 1585, ho německy vychovával strýc Jan Ambrož v Kraňsku. Mluvilo se německy, italsky a slovinsky, takže se Jindřich nenaučil dobře česky. Krátce pobýval na slavném českobratrském gymnásiu v Ivančicích na Moravě.

Cesta na zkušenou

Velkou cestu na zkušenou absolvoval Jindřich Matyáš Thurn v osmnásti letech roku 1585, jako člen doprovodu císařského posla do tureckého Konstantinopole. Šlechtická mládež cestovala po světě, aby si doplnila vzdělání, poznala cizí kraje a naučila se cizím řečem. Dobrodružná cesta po několika měsících v Konstantinopoli pokračovala lodí s Norimberčanem Karlem Nützlem do Egypta a Svaté země. Thurn a Nützel projeli Egypt od Alexandrie po Káhiru, ze Sýrie do Jeruzaléma. Vrátili se lodí do Itálie a alpskou cestou do vlasti. Opojení z dobrodružství rychle vyprchávalo. Zděděné statky Vlasatice a Prštice se dluhy prohýbaly. Bratr Jeroným Václav Thurn však vyvedl rodinný majetek z krize.

Rakouským šlechticem

Jindřich Matyáš Thurn se roku 1591 oženil s Magdalénou Gallovou z Rudolfsecku. Prodal své moravské vesnice, vzdal se moravského stavu a stal se rakouským šlechticem. Manželské štěstí netrvalo dlouho. Roku 1592 paní Magdaléna zemřela. Jindřich Matyáš Thurn nezdědil žádný majetek a vstoupil do císařské armády. Jmění bylo možné získat slušným žoldem na důstojnickém místě.

V císařském vojsku se Thurn setkal s budoucími protivníky, s Albrechtem z Valdštejna, Baltazarem Marradasem a Rombaldem Colaltem. Zúčastnil se obléhání Ostřihomu a Rábu a vysloužil si četná uznání jako hrdina a statečný rytíř. Jindřich Matyáš Thurn byl roku 1604 plukovníkem. Uplatnil se při potlačování selského povstání v Rakousku a při bojích proti uherským povstalcům Štěpána Bočkaje. Roku 1607 opustil vojenskou službu.

Z chudého válečníka boháčem

Z prvního manželství měl Jindřich Thurn syna Františka Bernarda, který byl hlavním dědicem dědových zadlužených statků. Štěstí přišlo roku 1597 dědictvím po Thurnech v Gorici a Krajině. Jindřich Matyáš Thurn se statků ujal, roku 1605 je prodal a všechno jmění uložil do statku Velíše v severních Čechách. Díky penězům jeho druhé manželky Zuzany Alžběty z Tiefenbachu se zařadil mezi nejzámožnější české šlechtice. Roku 1612 zdědil po příbuzných své matky, hrabatech Šlicích, panství Vintířov na Žatecku.

Stavovské vojsko

Roku 1608 se Jindřich Matyáš Thurn rozhodl k podpoře českých stavů. Měl vojenské zkušenosti a neváhal převzít velení nad malou naverbovanou stavovskou armádou. Napsal dopis císaři Rudolfu II., ve kterém varoval před následky jeho postoje. Císař Rudolf II. ustoupil a v červnu 1609 vydal Majestát na náboženskou svobodu (tzv. Rudolfův majestát). Rudolf II., s tvrdošíjností duševně nemocného člověka, na začátku roku 1611 povolal do Čech pasovské vojsko plukovníka Raméeho. Císařovým synovcem Leopoldem Pasovským najaté vojsko přitáhlo k Praze a zaútočilo.

Jindřich Matyáš Thurn se snažil útok zadržet. Pasovští nakonec Malou Stranu obsadili a stavovské vojáky vytlačili na Hradčany. Thurn byl raněn do ruky a zatčen. Císař držel jako zajatce vlastního válečného radu a přemlouval ho, aby přešel na jeho stranu. Jindřich Thurn odolal a utekl s jinými šlechtici do Starého Města. Čeští stavové shromáždili nové velké vojsko. Jindřich Matyáš Thurn se opět ujal velení. Pasovským se podařilo ustoupit bez boje do Českých Budějovic a Praha přivítala uherskéko krále Matyáše. Thurn byl ve sněmu při jednání o Rudolfově odstoupení z trůnu.

Dům Smiřických

Jindřich Matyáš Thurn byl 23. května 1611 přítomen Matyášově korunovaci. Jmenován karlštejnským purkrabím a zvolen mezi třicet evangelických defenzorů. Král Matyáš prosazoval přes své vídeňské úředníky, aby čeští stavové přijali bez volby za krále jeho nástupce Ferdinanda Štýrského. Pouze dva páni odpírali. Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colonna z Felsu. Thurn byl zbaven úřadu karlštejnského purkrabího a měl odejít do ústraní na Veliši. Zůstal však v čele stavů a stále důsledněji je podněcoval k odporu.

Zavřel se evangelický kostel v Broumově a arcibiskup Jan Lohelius poručil rozbořit evangelíkům v Hrobech u Duchcova kostel. Nahromaděná nedůvěra vybuchla jako časovaná nálož. 21. května 1618 se konala tajná schůzka v domě Smiřických (později dům u Montágů) na Malostranském náměstí. Zúčastnili se jí Jindřich Matyáš Thurn, Albrecht Jan Smiřický, Václav Budovec z Budova a Oldřich Vchynský. Dodatečně byli do úmluvy zasvěceni Linhart Colonna z Felsu, Václav Vilém z Roupova a Martin Fruewein. Byl připraven plán, podle něhož měli být královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita Martinic vyhozeni z oken Pražského hradu. Smrt dýkou by byla prostá vražda. Svržení z okna připomínalo boží soud, odsouzený se pádem nemusí zabít.

Pražská defenestrace 1618

23. května 1618 táhne na Pražský hrad průvod ozbrojených českých i německých šlechticů a měšťanů. Jdou od Karolina přes kamenný most na Malou Stranu v čele s Jindřichem Matyášem hrabětem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova. Zástup pánů a rytířů zaplnil Českou kancelář dvorskou Království českého a našel čtyři místodržící: nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, Děpolda Matouše z Lobkovic, převora řádu křížovníků, hraběte Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu Martinice.

Pavel z Říčan četl ze spisu: stavové místodržícím vytýkají, že radili císaři k zákazu sjezdu. Martinic se stal karlštejnským purkrabím místo hraběte Thurna. Nekatolíci jsou utiskováni na panstvích Slavatových v Jindřichově Hradci. Jak si počíná Martinic na císařských panstvích v Krumlově a Strašecí! Nejvyšší sudí zemský Vilém Slavata a purkrabí karlštejnský Jaroslav Bořita z Martinic se bránili v krátkém výslechu. Z místnosti odvedli Adama ze Šternberka a Děpolda Matouše z Lobkovic a chránili je, aby jim dav na nádvoří neublížil.

Slavata a Martinic byli zatlačeni k oknu kanceláře. Hraběte Jaroslava Bořity z Martinic se chopili mladí šlechtici Oldřich Vchynský, Jan Albrecht Smiřický, Jan Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř ze Sulevic. Jindřich Matyáš Thurn byl duší defenestrace a sám vyhazoval Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka z okna. Pád do smetiště pod okny nebyl smrtelný pro Martinice, padajícího po hlavě do hloubky šestnácti metrů, ani pro sekretáře místodržitelské kanceláře Filipa Fabricia, který se po dopadu zvedl a vydal se na útěk. Ve Vídni byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem von Hohenfall (z Vysokého pádu).

Jen Vilém Slavata z Chlumu se zranil na hlavě, když narazil na římsu dolního okna. Po dopadu ztratil vědomí a skutálel se do příkopu, kde ho Jaroslav Martinic ošetřil. Na valy vyšla zbrojná čeleď hraběte Thurna a střílela. Zranili Martinice na rameni, který tentýž večer uprchl do Bavor. Slavata uprchl z Čech po roce. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn vyjel do pražských ulic a na Staroměstském rynku uklidňoval, spolu s dalšími pány, rozbouřené davy připravené táhnout na kláštery a židovskou čtvrť. Čeští stavové pochopili, že pražská defenestrace je začátkem povstání proti panovníkovi. Zvolili prozatímní vládu třiceti direktorů a dali souhlas k najímání vojska.

Jindřich Thurn před Vídní

Na podzim 1618 se vypravilo do Čech císařské vojsko generála Karla Bonaventury Buquoye a Jindřich Matyáš Thurn se mu postavil do cesty u Čáslavi. Buquoy zjistil početní převahu stavovského vojska a dal se na ústup. Thurn císařské pronásledoval a v bitvě u Lomnice nad Lužnicí 9. listopadu je porazil. Velitelem stavovského vojska se Jindřich Thurn stal v červnu 1618. Spolu s Václavem Vilémem z Roupova a Linhartem Colonnou z Felsu byli nejvlivnějšími muži stavovské prozatímní vlády. Dalšími veliteli vojska byl hrabě Jiří Fridrich z Hohenlohe a hrabě Arnošt Mansfeld.

Jindřich Thurn na jaře 1619 válčil a vyjednával s moravskými stavy, aby se přidali k českému povstání. Poté táhnul do Rakouska, kde s místními stavy mohl obsadit Vídeň, zajmout Ferdinanda II. a zlikvidovat habsburské pozice. Thurn Vídeň oblehl a zahájil palbu z děl i z mušket. Velitelem dělostřelectva byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Tažení bylo úspěšné, vojsko však chybělo doma. Generál Mansfeld utrpěl u Záblatí u Netolic zdrcující porážku od císařských, vedených Buquoyem. Velení nad stavovskou armádou převzal Kristián z Anhaltu, jemuž se měli podřídit Jiří Fridrich z Hohenlohe, Arnošt Mansfeld i Jindřich Matyáš Thurn.

Na sklonku roku stál Thurn znovu před Vídní s početnějším vojskem. Jádro tvořily sbory sedmihradského knížete Bethlena Gábora, jejichž odchod z bojiště Vídeň zachránil. Thurn musel odstoupit bez boje. Od počátku roku 1620 se začala projevovat převaha císařských. V krátké a krvavé bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 opanovali bojiště. České povstání bylo poraženo. Král Fridrich Falcký vypravil Jindřicha Matyáše Thurna na Moravu, aby organizoval vojenské operace moravských stavů proti císařské armádě.

Cesta do Konstantinopole

Za Thurnem na Moravu dolehly zprávy z Čech. Většina stavů kapitulovala a vyjednávala o milost, aby zachránila své statky před konfiskací. Matyáš Thurn vzkázal do Vídně, že spolu s Velenem ze Žerotína přivede Moravu k poslušnosti, výměnou za prominutí účasti na povstání. Ferdinand II. neodpustil nikomu. Thurn zemi opustil a v nepřítomnosti byl císařským rozsudkem z 16. dubna 1621 "odsouzen hrdla, cti i statkův, do klatby dán a jméno jeho na šibenici přibito." Thurn se souhlasem krále Fridricha Falckého odešel k sedmihradskému knížeti Bethlenu Gáborovi a vypravil se do Konstantinopole, aby získal za spojence Turky. V dubnu 1623 se Thurn vrátil. Před odchodem ze Slovenska Gábor začal s Habsburky vyjednávat.

Benátská republika

Jindřich Matyáš Thurn putoval přes Berlín do Holandska ke králi Fridrichovi Falckému. V Haagu chtěli vytvořit protihabsburskou koalici a postavit velké vojsko. Vrchním velitelem měl být hrabě Arnošt Mansfeld. Thurn byl jmenován generállajtnantem. Benátská republika hledala zkušeného válečníka, který by postavil pozemní armády. Volba padla na Thurna, který po dvou letech čekání na válku v Benátské republice roku 1627 uvítal, když se na něj obrátili dánští a angličtí diplomaté. V červenci 1627 s dánským vojskem, na kterém ležela tíha boje proti císařským, překročil Alpy. Na dvoře dánského krále byl Thurn skvěle přijat a stal se kmotrem dcery krále Kristiána IV.

Ve švédských službách

V létě 1628 se Thurn rozloučil s Dánskem a přeplavil se do Elblingu v západním Prusku, kde ve švédské posádce sloužili čeští emigranti. Thurn se setkal s rodinou svého syna Františka Bernarda. Pod synovým velením se vypravili proti Polákům. Ti švédské vojsko zaskočili, František Bernard onemocněl a o několik dnů později zemřel v otcově náručí. Thurn manželku neviděl osm let a se snachou se nesblížil.

Švédové v bitvě u Breitenfeldu nedaleko Lipska rozdrtili vojska generála Johanna Tserclaese Grafa von Tillyho. Jindřich Matyáš Thurn velel dvěma švédským plukům. Jako obhájce české emigrace naléhal, aby Švédové obsadili Čechy. Thurnův zápal zbrzdil švédský král. Místo Švédů vtrhli do Čech na podzim 1631 Sasové. Spolu s nimi přitáhlo několik set emigrantů v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem. Emigranti naráželi na nepochopení při pokusech obnovit stavovskou vládu a saský kurfiřt jim neposkytl pomoc. Opouštěli zemi podruhé a odchod roku 1632 byl smutnější než po bitvě na Bílé hoře.

Thurn a Valdštejn

Sotva by bylo možné najít dvě osobnosti tak protichůdné, jako byli Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a Jindřich Matyáš Thurn. Jejich cesty se rozešly za povstání. Thurn stál mezi povstalci, zatímco plukovník moravských stavů Albrecht z Valdštejna přeběhl na císařskou stranu a stal se oporou Ferdinanda II. Císař Ferdinand II. propustil Valdštejna ze služby a Thurn se nechal ctižádostivými plány strhnout. Valdštejn však v rozhodujícím okamžiku spojení s protivníky císaře odmítl. Valdštejnova armáda se v přesile vrhla na švédské vojáky ve slezském městě Stínavě. Mezi zajatci byli i švédští velitelé plukovník Duval a hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Valdštejn mu dal na vybranou: podepsat rozkaz posádkám aby se vzdaly, nebo eskorta do Vídně. Thurn podepsal a Valdštejn opanoval bez boje téměř celé Slezsko. Thurn v březnu 1635 napsal švédské vládě žádost, aby mu dovolila odejít do ústraní v Elbingu.

Thurnova Apologie

Jindřich Matyáš Thurn ještě jednou zasáhl do vývoje událostí. Nikoli mečem, ale perem. Na výpady proti českým emigrantům odpověděl vlastním spisem, Apologií. Apologie Jindřicha Matyáše Thurna vyšla v březnu 1636 ve Stockholmu. Velký ohlas neměla, ale švédské kruhy uznávaly jeho velké zásluhy. Thurn žil ve Stockholmu a spolu s manželkou se vypravil do Estonska ke své snaše, vdově po Františku Bernardovi Thurnovi. Na zámku v Pernavě nemocný po dlouhém odpočinku Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassina 22. ledna 1640 zemřel.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Beráková Zora: Marné návraty. Mladá fronta, Praha 2007.
[2] Pojar Miloš: Jindřich Matyáš Thurn – muž činu. Ivo Železný, Praha 1998.
[3] Janáček Josef: Velké osudy. Jindřich Matyáš Thurn. Albatros Praha, 1972.
[4] Petiška Eduard: Čtení o zámcích a městech. Albatros Praha, 1979.
[5] Petráň Josef: Staroměstská exekuce. Brána Praha, 1996.


Poslední úprava: 14. prosince 2008, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: