Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Budovec z Budova

O bratrském šlechtici Václavu Budovci z Budova

Záložka knihy Václav Budovec z Budova

Autorka Noemi Rejchrtová vychází z prací historiků i ze svého studia. Václav Budovec z Budova (1551–1621). Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 1569–1571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Vitenberku. Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Reza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa a po návratu do vlasti působil jako vysoký apelační soudní úředník a statečně hájil Jednotu bratrskou proti nejrozmanitějším útokům. Památný Majestát císaře Rudolfa II. O náboženské svobodě (z roku 1609) byl vydán zejména jeho zásluhou. V naší národní historii je pak znám jako jeden z předních účastníků stavovského povstání. Zemřel 21. června 1621 na popravišti na Staroměstském náměstí.

Dům ve stínu Týnského chrámu

Anna z Vartenberka, Budovcova manželka koupila tento dům od doktora Lavína až v roce 1617, kdy dusné napětí neudržitelně hrozilo propuknout v bouři. Zemné výhružky byly namířeny na „kozí bradku“ – Václava Budovce, tehdy již šestašedesátiletého bratrského šlechtice, známého politika. Během tří let se stal vznosný měšťanský dům terčem plenícího útoku císařských vojáků po truchlivé listopadové bitvě roku 1620, němým svědkem nesmyslného ničení, loupežné chtivosti náhodných vítězů, svědkem zmaru, zachvacujícího se zlovolnou převahou životy i hodnoty. Majitel se nemohl bránit. Odvážel manželku, syna a celou jeho rodinu do bezpečí za hranice, aby se sám v melancholickém odhodlání vrátil. Vydrancovaný dům, v němž nenašel už ani kus oděvu, stal se rázem domácím vězením, kde byl pečlivě střežen, zároveň však místem rozvažování a hodnocení.

Svět raného mládí

Rodině Adama Budovce z Budova se narodilo čtvrté dítě 24. srpna 1551. Syn Václav, v 5 hodin ráno, v Janovičkách na Čáslavsku. Od vzplanutí odboje proti císaři Ferdinandovi I., jehož účastníkem byl i otec Václava Budovce, uplynulo sice pět let, nejtvrdší postih již odezněl a rodině Budovcově se vyhnul, snad jakoby zázrakem, spíše však vzhledem k zásluhám Adama a jeho statečných bratří, kteří v císařských službách nasazovali životy ve válkách tureckých, ovšem Ferdinand je mstivý a Budovcova rodina toho nezapomíná. Adam Budovec, poctivý, ale nepříliš zámožný rytíř, se před narozením syna pořádně zadlužil.

Koupil Janovičky u Kutné Hory. Rodem pocházejí však z kraje loketského – z Budova u Buchova. Johanku z Chlumu, dceru pána na Dobrovicevsi u Boleslavi, vybral si Adam Budovec za svou životní družku. Čtvrté dítě mu porodila v novém prostředí, kde se společně budou vzpamatovávat z přestálé tísně. Václavovým bratrem byl o pět let starší Jan. Šla o něm pověst, že „toho času v Čechách rovného nebylo, který by kůň svůj lépe vyjeti uměl“. Otec Václavův, který sám prošel vitemberskou univerzitou a poznal Martina Luthera, měl pro synovy touhy po vzdělání velké pochopení.

Problém tkvěl pouze v trvale stísněné finanční situaci. Sklíčeně se vrací Václav Budovec z pražského Karolina domů. Otec zůstal dlužen 19 kop platu jeho učiteli, doktoru Adamovi Huberovi. Nevíme přesně jak dopadl další pokus – poslat čtrnáctiletého chlapce studovat do Vídně. Nastává však radostný obrat. Šraněk Bohdánecký z Hodkova, nepoměrně zámožnější než Adam Budovec, se nabídl, že sedmnáctiletého synovce vezme jako společníka na cestu do Itálie. Nebyla to jen setrvačnost rodinné tradice, když se osmnáctiletý Václav Budovec vypravil s mladými přáteli a budoucími spolužáky – Michalem Slavatou z Chlumu na Stráňově, Karlem a Jindřichem z Valdštejna – do Vinterberka. Do univerzitní matriky se zapisují 15. 5. 1569.

Budovec horlivě vstřebává nové poznatky a obdivuje své profesory, zejména Paula Ebera. Eber, vitemberský profesor, v letech 1542 až 1550 děkan, o rok později rektor. Téhož roku ovšem, kdy Václav Budovec začal studovat, jako osmapadesátiletý umírá, k hlubokému zármutku svého oddaného žáka. Patrně to byla Ženeva, kam se Václav Budovec uchýlil. Marně však hledáme jeho jméno v ženevské univerzitní matrice. Zmiňuje se však o tom ve svém dopise Calvinův nástupce Theodor Beza, adresovaný Budovcovi a datovaný květnem 1584.

Užitky cestování

Roku 1577 navštívil Budovec Londýn. Týmž rokem datuje úmrtí své matky Johany z Chlumu. Další jeho cesta vedla přes Skotsko, Nizozemí a Dánsko do Německa a odtud zpátky domů. Na cestu do Cařihradu se Václav Budovec vypravil 10. listopadu 1577 s družinou císařského vyslance Jáchyma ze Sinzendorfu. Sinzendorf, vezoucí sultánovi císařské dary, měl vystřídat nejméně na dobu tří let dosavadního vyslance, Davida Ungnada. Václav Budovec byl vyhlédnut jako hofmistr.

Vlastní rodina

Rokem 1584 završuje se období dychtivého mládí. Václav Budovec má cestování už dost. Chce se oženit, dostat do hlavního města a společensky zakotvit. Tomu všemu však předcházely rodinné tragické události. Morové epidemii roku 1582 podlehla celá početná rodina jeho sestry Mariany. Rok 1584, kdy je císařským dekretem ze 14. srpna povolán do dvorských služeb, je poznamenán opět morem, tentokrát prý mírnějšího rozsahu. Do veřejného života vstupuje Václav Budovec jako císařský rada při apelačním soudě. Kupuje si dům v Kaprově ulici a začíná uvažovat o sňatku. 15. února 1586 se oženil s Annou z Vartenberka.

Ta je sice ze vzácného rodu, ale statky neoplývá. Její rodiče vlastní pouze šosovní stateček u Mladé Boleslavě. Tam také, na návštěvách strýce v Boleslavi usedlého, se patrně Václav s nevěstou seznámil. Byla členkou Jednoty bratrské, což bylo Budovcovi hodnotou převažující. Svatbu slavil sedm měsíců po smrti svého otce Adama, jehož úmrtí datuje 24. červencem 1585. Do dvou let však uvítá v rodině svého nového syna Adama – jediného syna, nesoucího rodové jméno.

Narodil se 14. července 1587. Dcerušku Magdalenu, narozenou 9. června 1591 mladí rodiče ovšem záhy ztratili. Jeho hmotná situace se vylepšila – stal se totiž dědicem. Roku 1588 dědil po strýci Adamu Frankovi, zděděný podíl na Novém Hradě však prodal a bydlel dál v Praze. I statek Semčice, zděděný 1598 po strýci Zikmundovi z Chlumu (z matčiny strany) neváhal brzo prodat.

Teprve dědictví po strýci Kryštofovi z roku 1602 si ponechal: Mnichovo Hradiště. Brzy přikoupil Zásadku, 1612 i Kláštersko. Ovšem dědictvím převzal i dluh, který dalším přikupováním značně zvětšil, takže ze splácení prakticky do konce života nevyšel. Nenechal se ovšem finančními starostmi deprimovat a pustil se do úprav. V rodině své ženy nacházel pochopení velmi hluboké. Nejen že udržoval se svou tchýní – Magdalenou z Vartenberka – korespondenci, ale vyznával se v ní ze svých teologických postojů, psal o svých viděních, a to jistě proto, že nalézal správnou odezvu.

Syn Adam je na studiích v Basileji. Otec Václav jej však na nabádání manželky a tchýně odvolává zpět. Zuří morová nákaza. Na kalvínskou univerzitu do Basileje jej otec vypravil s českým preceptorem Šimonem Věrníkem a německým Janem Gebhartem.

V červenci 1604 se Adam spolu s Jaroslavem Smiřickým a Janem Jiřím z Labouně zapisuje do basilejské matriky, bydlí u samého rektora – Jana Jakuba Grynaea, otcova dobrého přítele a poslouchá přednášky systematické teologie Amanda z Polansdorfu, rodáka z Opavy, s nímž rovněž je jeho otec v pravidelném přátelském styku. Jim oběma patří časté otcovy díky. Adam toužil po cestě do Itálie a Francie, ale otec byl proti. Na zasnoubení svého syna, konané 15. února 1610, zve Václav Budovec své přátele upřímně rozradován.

Manželský svazek Adama Budovce a Markéty z Hodějova, dcery Přecha z Hodějova na Konopišti, dojemně předznamenaný otcovou snahou po biblickém vzoru vybírat družku života ne podle tělesné náklonnosti, ale podle duchovní spřízněnosti, procházel těžkými zkouškami. Roku 1612 píše Budovec v jednom svém dopise, že zakusil velký zármutek, protože zemřel jeho synu syn a jemu vnuk. V roce 1615 zemřela ještě i vnučka, Anna Magdalena.

Syn Adam se vrátil ze studií a pomáhá v řízení správních záležitostí Mnichovohradištska, pokorně oddán vůli otcově, který usoudil, že mnohem prospěšnější, než zbytečně se vystavovat svodům těla a krve v Itálii nebo ve Francii je tvrdá práce. Budovec je nakloněn a spolupracuje se spolužákem svého syna Adama – Jaroslavem Smiřickým na jeho závěrečné disertaci na téma špatných rádců, které bylo v té době velmi módní.

Vyzrálým politikem

Budovcovými přáteli byli Karel starší ze Žerotína a pan Jiří z Hodic. Václav Budovec byl do panského stavu povýšen roku 1607. Byl kmotrem syna Karla staršího ze Žerotína. Luterský šlechtic Jáchym Ondřej Šlik, narozený 9. 9. 1569, odchovanec jenské univerzity, vychovatel saských princů v Drážďanech, obdivovatel dvorního kazatele Polykarpa Leysera byl Budovcovým spolupracovníkem. Byl také tím který se ujal interpretace Budovcových článků v němčině císaři na sněmu v roce 1609. Budovcova diplomacie ustavičně zachovává vpravdě křesťanskou mírnost, nenechává se nikdy strhnout k afektnímu vystoupení, avšak ve vší nenápadnosti se rozhoduje zásadně a dalekosáhle: nebylo-li možné dosáhnout dohody, nastoupit cestu odboje.

Únik či návrat?

Roku 1611 Václav Budovec zjišťuje, že jeho zrak je již velmi slabý a k tomu se dostavuje nová svízel. Přestálé nervové vypětí vyvolalo znění v uších, které přechází do nesnesitelného hučení v hlavě. Zprvu se snaží všelijak si vypomoci svými laickými vědomostmi. Poněvadž nic nepomáhá, obrací se konečně k odborníkům. Další špatnou zprávou je, že vypukl již druhý požár ve velmi krátké době v Mnichově Hradišti. Zemřela tchýně, s kterou si dobře rozuměl a hrabě Hanavský.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Rejchrtová Noemi: Václav Budovec z Budova. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti sv. 74. Melantrich Praha, 1994.
[2] Gluckich Julius: Dvoudílné vydání Budovcovy korespondence z let 1579–1619, Praha 1908. Nová korespondence V. B. z B. z let 1580–1616, Praha 1912. Roku 1911 vychází práce O historických dílech Václava Budovce z Budova z let 1608–1610 a jejich poměru k Slavatovi, Skálovi a neznámému dosud diariu lutherána Karla Zikmundova, vydaná v Praze. V ostatních svých studiích se zabýval Antialkoránem (Prameny a vznik Budovcova Antialkoránu).
[3] Bartoš František Michálek: Ze zápasů české reformace: Křesťanský rytíř V. B. z B.: 80–96. Praha 1959. Přispěl do knihy O svrchovanosti víry. Praha Kalich, 1959. Popis Budovcových latinských spisů, naleziště jeho autografů i zbytků knihovny najdeme v Rukověti humanistického básnictví 1: 238–240, Praha 1966.
[4] Petráň Josef: Staroměstská exekuce. Brána Praha, 1996.


Poslední úprava: 1. října 2004, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: