Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Ferdinand II. Štýrský

9. 7. 1578 Štýrský Hradec až 15. 2. 1637 Vídeň. Český a uherský král, římskoněmecký císař.

Pronásledování kacířů

Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie, dcery Albrechta Bavorského. Po otci byl vnukem císaře Ferdinanda I. a bratrancem císařů Rudolfa II.Matyáše. Matčina výchova byla přísně katolická. Vyššího vzdělání získal u jezuitů v bavorském Ingolstadtu. Jeho spolužákem byl Maxmilián Bavorský, pozdější spojenec. Otec Karel svou závětí Ferdinandovi doporučoval, aby všemi způsoby vymýtil kacířské sekty. Pronásledování kacířů, pokračovalo za poručnické vlády 1590 až 1595 a dosáhlo vrcholu, když se Ferdinand vrátil 1595 z Bavor a ujal se vlády. Jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal. Do života českých zemí však zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků.

Protireformační horlivost

Císař Ferdinand II. Štýrský

Roku 1598 se Ferdinand ujal vlády ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku a provedl v nich nekompromisní tvrdou protireformaci. Zosobňoval nesmiřitelnost a útočnost vyhroceného katolicismu. Cesta do Itálie, přes Benátky, Loretto a Ferraru do Říma povzbudila horlivost a utvrdila jeho přesvědčení. Všemi možnými prostředky se dal do pokatoličtění jeho zemí. Používal ozbrojenou sílu, aby obměkčil tvrdé mysli. Protireformace Štýrska byla dokončena roku 1600 a Korutan s Kraňskem 1602.

Korunovace Ferdinanda II.

Ferdinand II. byl, na rozdíl od ostatních arcivévodů, činný v urovnávání nástupnictví po císaři Rudolfu II. Když se obnovila otázka nástupnictví za císaře Matyáše byl Ferdinand, s podporou arcivévody Maxmiliána, vyhlédnut za budoucího císaře. Ač fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617 přijat českým sněmem za příštího krále. Proti jeho přijetí vystoupili jen čtyři účastníci sněmu, mezi nimi pozdější vůdcové odboje Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colonna z Felsu. Volba se konala 9. června 1617 a 29. června byl Ferdinand II. korunován. O rok později, 1. července 1618, je Ferdinand II. korunován svatoštěpánskou korunou a současně volen králem římským.

Odboj v zemích Koruny české

Roku 1618 je Ferdinand ve válce s Benátčany. Svými radami na Matyášově dvoře uspíšil vypuknutí českého odboje. Zprávu o této události obdržel Ferdinand ve Vídni při banketu ostřihomského arcibiskupa Pazmanyho 27. května 1618. Spolu s arcivévodou Maxmiliánem naléhal na rychlé potlačení odboje. 20. července 1618 se účastnil zatčení kardinála Melchiora Khlesla, který byl překážkou v jejich jednání. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu 1619.

Ferdinand II. dosedl na stolec v kritickém okamžiku. Odboj se šířil nejen v Čechách a v zemích Koruny české, ale i v alpských zemích. O volbě v říši Římské nebylo rozhodnuto. Čeští stavové odmítli uznat Ferdinanda II. za svého krále a pokračovali ve válce. Ferdinand, obležen ve Vídni Jindřichem Matyášem Thurnem, byl uveden do tísně bouřlivou deputací dolnorakouské šlechty, snažící se donutit ho k ústupkům. Ale vytrval a dragouni Henriho Dampierra jej 11. června 1619 vysvobodili.

Fridrich Falcký českým králem

Ferdinand II. se vydal na cestu do říše k volbě na císaře římského. Byla vykonána 28. srpna a 19. září byl ozdoben císařskou korunou. Ironií bylo, že svůj hlas mu dal i Fridrich Falcký. Po návratu z Frankfurtu uzavřel v Mnichově smlouvu o spolku s Maxmiliánem Bavorským a Katolickou ligou. Čeští stavové 27. srpna 1619 slavnostně prohlásili sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu. Když se Ferdinand vracel z říše, vojsko v koalici s Gáborem Bethlenem znovu na čas obléhalo Vídeň. Čeští stavové zvolili místo Ferdinanda králem Fridricha Falckého. Uherští stavové se dohodli na Gáboru Bethlenovi, spoléhajíce na vydatnou cizí pomoc. Ale Ferdinand II. se rázně ujal války. Jeho spojenci, Maxmilián Bavorský a kurfiřt saský, rázem udolali odboj v zemích Koruny české. Kolísavý Gabriel Bethlen se dal znovu zklidnit vyjednáváním.

Po bělohorské porážce

českého povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý postup proti povstalcům a proti českému národu. Došlo k přísnému trestání českých stavů. Ferdinand II. neznal milost. Přes rady jeho rádců, nabádajících k mírnosti, došlo 21. června 1621 k hromadné popravě sedmadvaceti vůdců odbojných stavů na Staroměstském náměstí v Praze. Přes varovný hlas katolického Maxmiliána dal Ferdinand zkonfiskovat majetek většiny české šlechty a měst. Prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. Za mnoha císařovými tvrdými postoji stál jeho zpovědník Vilém Lamormain, odpůrce smířlivé politiky arcibiskupa Arnošta Harracha. V Čechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem Karlem z Lichtenštejna, na Moravě kardinálem Františkem z Dietrichštejna.

Obnovené zřízení zemské

Platnost zemské ústavy byla ukončena. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 byly zakotveny důsledky porážky stavovského povstání. Obnovené zřízení založilo absolutní vládu v zemích Koruny české, potvrdilo dědičnost českého trůnu v habsburském rodě a omezilo pravomoc českého sněmu, zemských úřadů a českých stavů. Vítězství v českých zemích, které mohly být nejsilnějším jádrem panství, přineslo Ferdinandovi zlé ovoce. Zeslabil svou vlastní pozici a neměl z toho žádný užitek. Peníze, které mohly vynést statky zabavené v Čechách a na Moravě královské komoře, přišly vniveč. Ferdinand II. musel zaplatit žold vojsku, bohaté odměny důstojníkům a další rozdal duchovenstvu. Němčina byla zrovnoprávněna s češtinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolické. To mělo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, příliv cizí šlechty do země a postupnou germanizaci.

Albrecht z Valdštejna

Válka, započatá na české půdě, se přenesla do Německa. V Horních Rakousích vypukla krutá vzpoura. Ferdinand II. vítězí s pomocí Maxmiliána a geniálností generála Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna nad říšskými knížaty, dánským králem i Gáborem Bethlenem. Ferdinand vydává 6. března 1629 restituční edikt. V průběhu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna v okamžiku, kdy se švédský král Adolf Gustav II., nový nepřítel, blížil k branám Německa.

Ferdinand II. znovu ztrácí. Vojsko Katolické ligy je poraženo a Čechy obsazeny nepřítelem. Ferdinandovi nezbývá nic jiného než Valdštejnovi svěřit velitelství nad vojskem s výjimkami ponižujícími královskou moc. Sotva je švédské nebezpečí odvráceno, Ferdinand II. má podezření na Valdštejna. Ale je to Ferdinand sám, který opětovně porušuje uzavřenou smlouvu s Valdštejnem a tím ho provokuje, aby si pojistil výjimky smlouvy. Z rozkazu Ferdinanda II. je Albrecht z Valdštejna zavražděn v Chebu 25. února 1634 spolu se svými nejvěrnějšími: hrabětem Vilémem Kinským, polním maršálkem Kristiánem Ilovem, Adamem Erdmannem Trčkou a Jindřichem Niemannem.

Korunovace Ferdinanda III.

Po vítězství u Nordlinku 7. září 1634, uzavřel Ferdinand v květnu 1635 separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím, kterému jako dědičné léno odstoupil Horní i Dolní Lužici. Učinil tak bez souhlasu českých stavů, čímž ke své škodě okleštil země české Koruny. Ferdinand II. zařídil volbu svého syna Ferdinanda III. králem římským v Řezně 22. prosince 1636. Předtím, 27. listopadu 1627, ho dal korunovat na krále českého a 8. prosince 1625 na krále uherského. Záhy po svém návratu z volebního řezenského sněmu Ferdinand II. zemřel 15. února 1637.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Ottova encyklopedie na CD-ROM; Ottův slovník naučný I.–XXVIII. 1888–1909.
[2] Janáček Josef: Velké osudy. Jindřich Matyáš Thurn. Albatros Praha, 1972.


Poslední úprava: 6. března 2005, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: