Otta z Losu

Obsah kapitoly

• Velký malý muž
• Hospodář a obchodník
• Frýdlantské panství
• Král pletichářů
• Závisti navzdory!
• Vítězství v poli
• Odvolán a ponížen
• Neopatrný mezi lvy
• Osudná nabídka
• Vražda v Chebu
• Přehled literatury

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

14. 9. 1583 Heřmanice až 25. 2. 1634 Cheb. Opovrhovaný a obdivovaný byznysmen války.

Velký malý muž

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna neměl snadné mládí. Narodil se v zapadlé heřmanické tvrzi u Jaroměře jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Po jejich úmrtí jej nechal poručník Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberku vychovávat ve škole Jednoty bratrské i olomouckém konviktu jezuitů. Valdštejnovi nic nevyhovovalo. Provinční nudu nesnášel, chudobu chápal jako nedostatek inteligence a šlechtickými zásadami opovrhoval. Nedal na tradice, ani na víru, přestože právě ta dala vzniknout třicet let trvající válce, na niž Valdštejn postavil svou skvělou kariéru.

Na univerzitě v Altdorfu mnoho nenasvědčovalo, že se z Valdštejna stane nejúspěšnější podnikatel Evropy, nejobávanější válečník a po císaři Ferdinandu II. hned druhý nejmocnější muž říše. Šestnáctiletým jinochem cloumala puberta opravdu řádně. Užíval si prostitutek, karbanu a pití, až se musel z univerzity vrátit s ostudou do Čech a z nutnosti vstoupit do vojenských služeb. Ani vojenská služba se zpočátku nevyvíjela slibně. U Ostřihomi roku 1604 na turecké frontě mu prostřelil nepřítel ruku, čímž byl vyřazen z boje. Z bojiště si přivezl i uherskou nemoc – syfilidu a onemocnění kloubů – dnu. Valdštejna přímá účast ve válečné vřavě nezajímala. Vzrušovala ho jiná hra – hra peněz. Správně pochopil, že válka je především obrovský byznys. V Olomouci, na podzim roku 1606, Albrecht z Valdštejna přestoupil na katolickou víru.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Hospodář a obchodník

První úkol dostal od svého velícího generála Basta. Ten Valdštejna poslal do Prahy vymoci frontovým plukům nevyplacený žold. Valdštejn se osvědčil skvěle. Provizi si strhl, aniž si toho kdokoli všiml. V roce 1609 se oženil. Lukrécie Nekšovna z Landeka nebyla krásná, ale bohatá. Zdědila rozsáhlé statky na východní Moravě. Nekšové hromadili majetek pomalu a nenápadně, což Valdštejnovi vyhovovalo. Finanční možnosti hodlal v blízké budoucnosti podstatně rozšířit. Plán nosil už dávno v hlavě. Základní kapitál, půl milionu zlatých, zajistila Lukrécie, ale za pět let skonala.

Valdštejn se účastnil jako velitel kyrysnického pluku 10. června 1619 pod vedením Karla Bonaventury Buquoye bitvy u Záblatí v Čechách, kde porazili stavovské vojsko vedené Mansfeldem. Jeho regiment se zasloužil v bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 o likvidaci vzbouřených stavů. Začátkem března 1621 byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. 18. 1. 1622 je Albrecht z Valdštejna jmenován pražským plukovníkem (Obrist von Prag) tj. zemským velitelem Čech. V létě 1623 byl povýšen do hodnosti generála-strážmistra (General-Wachmeister).

Na Valašsku se Albrecht z Valdštejna věnoval hospodaření a obchodu se zbraněmi. Druhé vynášelo podstatně lépe. Po bitvě na Bílé hoře uznal, že je pravý čas k návratu do centra událostí. Rozdělovaly se majetky po emigrantech. Valdštejn se stal podílníkem mincovního konsorcia knížete Karla Lichtenštejna, židovského kupce Jakuba Bassewiho z Treuenburka a nizozemského bankéře Hanse de Witta. Dostali na starost ražbu císařských mincí. Pomocí naloupeného stříbra zvyšovali ražbu a tím měnu devalvovali. Vydělávali na znehodnocené měně, dlouhé minci. 14. prosince 1623 byl vyhlášen císařský bankrot, tzv. kalada.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Frýdlantské panství

Valdštejn skupoval zabavené nemovitosti a obratem je prodával s mnohonásobným ziskem. Během krátké doby získal do svého vlastnictví šedesát čtyři prosperujících panství, zejména na severu Čech. Byl tak bohatý, že si mohl dovolit úvěrovat zadluženého císaře Ferdinanda II. Osobního bankéře si císař Ferdinand II. hýčkal a zahrnoval ho nejrůznějšími tituly a výhodami. O moci vévody Valdštejna svědčí i to, že razil vlastní mince.

Frýdlantské panství se roku 1625 mění na Frýdlantské knížectví, 4. ledna 1627 je povýšeno na Frýdlantské vévodství se sídlem v Jičíně. Na náměstí dodnes stojí vévodou zaháňským, vévodou meklenburským, vévodou hlohovským, falckrabětem a říšským hrabětem Albrechtem z Valdštejna zbudovaný palác. Území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého a stalo se státem ve státě, zbaveným daňové povinnosti a s vlastním právním systémem. 2. dubna 1628 se Valdštejn rozhodl sedm ze svých měst povýšit do městského stavu. První byl Jičín, následoval Frýdlant, Česká Lípa, Turnov a Český Dub.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Král pletichářů

Hvězda krále pletichářů, jak se Valdštejnovi přezdívalo, rychle stoupala. I druhý sňatek v roce 1622 byl chladný kalkul. Tentokrát se ženil aby utužil vztahy s císařským dvorem. Otec hraběnky Isabely Kateřiny z Harrachu, Karel Harrach, patřil mezi nejbližší rádce císaře Ferdinanda II. V roce 1625 se dánskému králi Kristiánu IV. podařilo zformovat evropské protestantské země do protihabsburského spolku. Anglie, Nizozemí a Francie začaly ohrožovat bezpečnost císařství. Ve Vídni zavládla nervozita.

Valdštejn přišel s dlouho připravovanou nabídkou: pokud císař Ferdinand II. svolí, postaví za vlastní peníze armádu, vyzbrojí ji, vycvičí a osobně povede do boje. Valdštejnovi nešlo o skvělá vojenská vítězství, nýbrž znovu o byznys. V září 1625 vyrazilo pod císařskými prapory Valdštejnovo vojsko bojovat do Německa. Tažení koordinuje s velitelem vojsk Katolické ligy Janem Tserclaesem Tillym.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Závisti navzdory!

Ve Vídni se sázelo na Valdštejnův neúspěch. Zvláště když pod císařským stolem skončil jeho předchozí návrh, že na vlastní náklady promění Prahu v nedobytnou pevnost. Ačkoli císař Ferdinand II. věděl že přijetím nic neriskuje, vévodovo nadšení schladil jasným odmítnutím. Generálové měli z Valdštejnovy rostoucí moci strach. Valdštejnovo heslo však znělo: Závisti navzdory! Invita invidia – rodové heslo knížat z Frýdlantu uplatňované na mincích či písemnostech. Nehodlal se pletichám, které mu zkomplikovaly život, poddat. Protihabsburskou koalici vedenou králem Kristiánem IV., haagské seskupení, se vojensky rozhodlo podpořit také Turecko a Sedmihradsko. Katolická strana postavila tři vojska. Veleli jim Maxmilián Bavorský, maršál Johann Tserclaes von Tilly a generalissimus Albrecht Eusebius Valdštejn.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Vítězství v poli

Dne 25. dubna 1626 se Valdštejn střetl s nepřítelem u Dessavy severně od Lipska. Valdštejnovi se podařilo protivníka vyčerpat. Hlavní voje dánské armády uvízly v Dolním Sasku a místo dalšího útočení na Habsburky se musely bránit. Valdštejn zvolil vyčkávací taktiku. Rok oslaboval protivníka drobnými potyčkami. Zatímco Dány sužovaly problémy se zásobováním, Valdštejn své vojsko systematicky posiloval. V létě 1627 dal příkaz k mohutné ofenzívě. V krátké době vyčistil Valdštejn od nepřítele Moravu a zatlačil ho až do Baltského moře. Valdštejn se přes noc stal hrdinou. Velkorysý lübecký mír ukončil dánskou etapu třicetileté války.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Odvolán a ponížen

Další císařův úkol byl pro Valdštejna obtížnější. Vévoda měl postavit flotilu schopnou zničit nizozemskou. Valdštejn dostal od císaře Ferdinanda II. titul generál císařského loďstva nad Atlantským a Baltským mořem a pustil se do práce. Závist, pomluvy, nevraživost a kritika obrovských nákladů na financování Valdštejnových aktivit vyvrcholila na sjezdu v Řezně, kam německá knížata a kurfiřti přijeli rozhodnout o novém římském králi. Císař Ferdinand II. chce prosadit svého syna Ferdinanda III. Císař v prosinci 1629 odvolává prvního generála Valdštejna, pro kterého je to největší ponížení v životě.

V krvavé bitvě u Lützenu 1632 přes velké bolesti vedl Valdštejn císařskou armádu proti švédskému vojsku. Válka nebyla pro Valdštejna vítězstvím. Ztratil řadu svých důstojníků, např. maršálka Gottfrieda z Pappenheimu, a dal povel k ústupu. Císařská vojska spořádaně opustila bojiště. Ve válce u Lützenu padl švédský král Gustav II. Adolf, přesto bitva skončila formálně vítězstvím švédského vojska.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Neopatrný mezi lvy

Byla sobota 25. února 1634. V Chebu se připravovala vražda. Ottavio Piccolomini měl v truhlici schovaný císařův rozkaz Valdštejna zneškodnit a také odměnu, jmenovací dekret do hodnosti maršála. Také odměny vražednému komandu, dvanácti dragounům podplukovníka Geraldina a kapitána Deverouxe, byly štědré. Dalších dvě stě vojáků čekalo v záloze na rozkaz. Heslo znělo Rakouský dům. Albrecht Eusebius Valdštejn nic netušil. Z nepochopitelných důvodů jinak ostražitý muž ignoroval všechny náznaky nebezpečí. Dvůr stál proti němu, císař Ferdinand II. také.

Z chebské pevnosti, kam se Valdštejnovo vojsko stáhlo, aby se mohlo lépe bránit proti nebezpečí, nenápadně mizeli Valdštejnovi generálové. Zůstali jen ti nejvěrnější, přesvědčení o vévodově instinktu přesto, že do Chebu museli Valdštejna donést na nosítkách. Vévodovo tělo i mozek devastovala rozvinutá neurosyfilida. Chorobou postižený mozek už nedokázal fungovat jako dříve. Jinak by si Valdštejn spočítal že situace, v níž se ocitl, je riskantní a vyžaduje nejvyšší opatrnost.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Osudná nabídka

Albrecht z Valdštejna bojoval ve službách Vídně proti švédským vojskům, současně však tajně vyjednával s nepřítelem s cílem pomstít se císaři za sesazení. 15. května 1633 frýdlantskému vévodovi tlumočili dva významní emigranti, Jaroslav Sezima Rašín a generál Jan Varlejch z Bubna, nabídku švédského krále. Pokud generalissimus vypoví poslušnost císaři Ferdinandu II. a jeho vojska osvobodí od Habsburků České království, stane se českým králem. Plán na získání české koruny měl jednu vadu. Pokud by nabídku Valdštejn přijal, musel ihned přistoupit k akci – vojenské i diplomatické. Stejnou nabídku dostane za eventuální spojenectví z iniciativy pověstného kardinála Richelieua od Francie.

Vévoda díky příchodu zimy rozhodl, že se armáda ubytuje v Plzni. Váhání, nerozhodnost a nejasné manévrování Valdštejnových vojsk císaře Ferdinanda II. neuspokojovalo. Podezřívavost na vídeňském dvoře vůči vrchnímu veliteli rostla díky stížnostem a memorandům žádajícím jeho sesazení. Císař Valdštejna ze všech velitelských funkcí odvolal a jeho nástupcem jmenoval hraběte Jana Matyáše Gallase. Neuvědomil si ale, jak ješitného vévodu pokořil. O Valdštejnových námluvách se Švédy donesl zprávu Ottavio Piccolomini. Tak potvrdil, že Valdštejn je zrádce. Císař Ferdinand II. neváhal ani chvíli. Vévoda musí zemřít!

[ předchozí | následující | nahoru ]

Vražda v Chebu

Plukovníci, velitel John Gordon, zástupce Walter Leslie a Walter Butler, pozvali Valdštejna s doprovodem na večírek na chebský hrad. Zatímco čtyři Valdštejnovi nejbližší šlechtici – polní maršálek Kristián Ilov, Adam Erdmann Trčka, Vilém Kinský a doktor Jindřich Niemann – pozvání přijali, vévoda odmítl. Byl těžce nemocný a necítil se dobře. Volil odpočinek v purkrabském Pachelbelově domě. Spiklenci zajistili, aby se hosté cítili co nejlépe. Oběti několik hodin konverzovaly se svými vrahy, když do síně vtrhli dragouni s tasenými kordy. Hrabě Kinský ani nestačil vstát od stolu. Trčka se probil do chodby a utíkal k bráně kde ho probodl MacDaniel, třetí z dragounských velitelů. Doktora Niemanna dobili vojáci v kuchyni.

Komando dragounů vedených Butlerem nechalo mrtvoly ležet na zemi a utíkalo chebskými ulicemi dokončit úkol. Potyčka s Valdštejnovou stráží trvala krátce. Irský žoldnéř Walter Deveroux probodl před vévodovou ložnicí páže, rozrazil dveře a ocitl se před Valdštejnem. Ten se pravděpodobně ani nezvedl z lůžka. Deveroux nezaváhal. Partyzánou probodl generalissimovu hruď. Nejbohatší a po císaři Ferdinandu II. nejmocnější muž říše byl mrtev.

Ostatky Albrechta z Valdštejna vykonaly složitou cestu. Ottavio Piccolomini nařídil dopravu mrtvoly do Prahy, kde měla být pro výstrahu vystavena. Během cesty tuto potupu generál Jan Matyáš Gallas odvolal a vévoda byl v tichosti pohřben u minoritů ve Stříbře. V roce 1636 císař Ferdinand II. povolil převezení ostatků do Valdštejnem založeného kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. V roce 1785 za Josefa II. doputovaly do kaple svaté Anny v Mnichově Hradišti. Novodobý náhrobek byl postaven v roce 1934 ke 300. výročí vévodovy smrti.