Otta z Losu

Obsah kapitoly

• Vyjádření Václava Budovce z Budova
• Výslechový protokol Otty z Losu
• Proslov Jindřicha Otty z Losu
• Přehled literatury

Co řekli před popravou

Co předcházelo popravě Václava Budovce z Budova a Jindřicha Otty z Losu

Vyjádření Václava Budovce z Budova

Když po vyslyšeném smrti své orteli do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali. Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že bychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: „Nu, cestu k nebi? Tať jest mi z milostí Boží dobře známá.“ A oni: „Pán se svým domněním svodí.“ Pán zas: „Nesvodím; ne na doufání, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl „Já jsem cesta, i pravda, i život.“ Na to kapucíni: „Ale bez církve není spasení.“ A tu oni k žvanicím o vzácnosti církve se obrátivše, když církví papeže s kardinály a biskupy míti chtěli a o tom až do zošklivení tlampali, mučedník s hněvem odpověděl, řka: „A já o vašem papeži to vím, že jest náměstek ďáblův, Antikrist a syn zatracení, a šelmou rdící se krví svatých, kterouž střebe, jako i nyní mou a tovaryšů mých. Táhněte i s ním. kam hodni jste; mně pak pokoj dejte. Ač chcete-li se ode mne cestě spasení poučiti, počkejte, nebude mi těžko, pro spomožení dušem vašim něco na to času a práce vynaložiti.“

[ nahoru ]

Tu oni bivše se v prsy, křižujíce se, odešli, že nikdy tak rouhavého neviděli kacíře, mluvíce. Mezitím dva jezuviti, kteří tam po rathauze celou noc semotam od jedněch k druhým chodili (avšak žádného neodvedli od Krista), přistoupili k pánu z Budova a mluvili s ním latině, a vydělali opět jako oni kapucíni. I pravili: „My vidíme, že pán dobře se učil a prospěl v umění; my bychom rádi duši jeho vyzískali k spasení, a tudy skutek milosrdný jemu prokázali“. Jimž odpověděl: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení? Anobrž raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tak mnoho věděli a jím jisti byli jako já. Chvála milému Pánu Bohu, jím pro mého milého Spasitele Krista Ježíše ujištěn jsem.“ I odpověděl mu na to jezuvita: „Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním ať nesvozuje; nebo praví Písmo, že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží, či v hněvě zůstává.“ Odpověděl pan Budovec: „I toliž jest ten milosrdný skutek, a duši mou chtíti vyzískati k spasení?“

[ nahoru ]

Výslechový protokol Jindřicha Otty z Losu

je datován 15. a 16. dubna 1621. Letitý karlštejnský purkrabí zvolil zvláštní formu vlastní obhajoby. Snažil se ospravedlnit své někdejší jednání, argumentoval způsobem, který exekuční komisaři považovali za provokaci. Osmdesátiletý stařec mluvil s bezděčnou upřímností. Na inteligenci soudců, kteří postrádali smysl pro humor, to bylo mnoho. Tvrdili, že si z nich obžalovaný dělá legraci. Když se ho například ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy, odpověděl s naprostou samozřejmostí, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi pro obranu země. Ottovy výpovědi směřují vždy k jednomu: všechno, co direktoři dělali, mělo nějaké logické zdůvodnění a smyslem jejich činů nebyla vzpoura proti císaři, ale obrana privilegií království. Tím se dalo zdůvodnit všechno: vyhození místodržících, kteří porušovali zemská práva a Majestát, ustavení direktoria, konfederace uzavřené podle sněmovního snešení z roku 1610, obrana země proti vpádu vojska, které plenilo, pálilo a vraždilo obyvatele…

[ nahoru ]

Ferdinand II., podle výkladu rytíře Otty z Losu před soudem, vlastně nikdy nevládl království, nejsa ani řádně „zvolen“, ale pouze „přijat“ na revers. Otta ho prý považoval za nejvhodnějšího nástupce trůnu, když se o tom jednalo na sněmu v roce 1617, ale nevzpíral se volbě nového krále Fridricha Falckého v roce 1619 a jemu jako „zvolenému“ vládci zůstal věren až do jeho přemožení. Nyní uznává za pána Ferdinanda II., protože zvítězil. Ten ať rozhodne, zda čekatel trůnu a zvolený panující král jsou jedno a totéž. A Otta se spoléhá na moudré rozhodnutí vládce – dávno by jinak prchl jako jiní ze země. Způsob obhajoby rytíře Otty z Losu se lišil od krotkého odprošování některých jiných obžalovaných. Soudcové něco takového nečekali a popuzovalo je to, protože podobné argumenty v nedávné době už slyšeli nebo četli.

Ottovy výpovědi – jak vidět – nepostrádají právnického vtipu. Stařec sám nebyl právníkem, ani nedostal příležitost poradit se s obhájcem. Rovněž s ostatními obžalovanými se domluvit nemohl, rozsadili je každého zvlášť v cele. Přesto však formulace a důvody, jichž užíval na svou obhajobu, nebyly tak zcela z jeho hlavy. Nesmíme zapomínat, že po dvě a půl léta tu působila stavovská propaganda. Vyšly tiskem dvě apologie (česky i v mnoha cizojazyčných vydáních), dedukce o právu volby českého krále (v době, kdy to bylo aktuální – roku 1619) a jiné brožury i letáky, které měly zdůvodnit české povstání. Sestavovali je zkušení právníci. Otta je znal, užíval jejich myšlenek i slovníku. Pokusil se o důstojnou věcnou obhajobu, což jiní asi nedělali. Usuzovat lze z toho, že Lichtenštejna právě jeho slova tolik popudila a do Vídně si na něho nejvíce stěžoval.

[ nahoru ]

Proslov Jindřicha Otty z Losu a na Komárově

„Nu, milý císaři, utvrdiž trůn svůj krví naší! Než jak z toho budeš pánu Bohu odpovídat v den soudný, ty to zvíš. Býval jsem mezi barbary, ale takového tyranství jsem neviděl a nic o něm neslyšel, co o nás čteno bylo, aby nás čtvrtili, hlavy jinam, čtvrti také jinam vystrčili. Ale nechť jest jak chce, byť pak hlavy mé sobě nechali, jednu čtvrť do Turek, druhou do Španěl, třetí do Říma a čtvrtou za moře poslali, věřím já mému milému Spasiteli, že to všeckno v den soudný shledá, a mne zase obleče koží mou, a učiní tělo mé oslavené, k tělu jasnosti slávy své podobné, a dá mi očima mýma vlastníma sebe viděti, ušima slyšeti, ústi chváliti, a sebou na věky srdci mému se radovati.“

Když jsme se vrátili od vyprovázení pana Dvořeckého, a mezi tím pána z Bílé němečtí kněží vyprovázeli k smrti, tu pan Otta, jak jsme vešli do pokoje, jako vytržený z mysli skočil se stolice, na které seděl, a řekl: „Můj milý kněže Jane, což vás rád vidím, abych vám s velkým potěšením pověděl, co jest mi se stalo. Sedl jsem na tu stoličku, a počal jsem tesklivě na to mysliti, že jsem správce žádného nemohl míti, která by mi svátostí velebnou posloužil. A litoval jsem toho i lituji, že jsem vás k sobě nepovolal; nebo vás od mnoha let znám a vždycky všecko dobré o vás jsem slyšel, i při vás viděl, že jste dobrého svědomí člověk. A v tom přemyšlování jsem zdřimnul.

[ nahoru ]

I věřte mi, že jest mi se ukázal můj Spasitel a řekl mi: Dosti máš na mé milosti, nebo tebe já krví svou očišťuji. A v tom na mé srdce krůpěje krve že jest spustil, a já v tom se schytil. A věřte mi, že mne čistě na srdci chladí a občerstvuje, cítím to patrně. Ach děkuji tobě, můj Spasiteli, že jsi mne tak potěšiti a o tvé milosti a odpuštění mých hříchů ujistiti ráčil. Nyní vím a poznal jsem, co jest to v příčině bezelstné a v nemožnosti: „Crede et manducasti, věř a požíval jsi.“ Ej již se nic nestrachuji té smrti, rád vesele umru, a vás, můj milý pane otče, prosím, prokažte mi to milosrdenství, neopouštějte mne, a když na mne voláno bude, vyprovoďte mne a připomínejte mi sliby Boží ku paměti, kdybych se ňák příliš lekl, však vám to Pán Bůh odplatí, i vašim dítkám dá své svaté požehnání.“

A když jsme přešli rathauz a vycházeli ven ze dveří na schůdky k theatrum, zdvihl oči k nebi a vytrhna se z modlení zvolal: „Ach, vidím nebe otevřené,“ a zdvihna ruku, okazoval a řekl: „Podívejtež se, prosím vás, tamto, hle tamto.“ I pohleděli jsme a viděli jsme mezi pošmournými oblaky velmi jasný kus nebe jako slunce o polednách bývá, tak že nemohli jsme do toho místa pro jasnost hleděti, ježto tehdy sotva dvě anebo tři hodiny na den byly. I spatřivše to, vyšli jsme na to theatrum.

A jakž přišel k tomu místu, kde kleknouti měl, na stranu pravou padl na tvář, a tak leže tiše se modlil, asi co po třikráte modlitbu Páně „Otče náš“ mohl vyříkati, a potom vstav, svlékl kabát, a kněz Jan s ním modlitbu říkal: V tebeť jsem, Pane Bože můj, od mladosti doufal,“ atd. A když již klekl, kněz Jan počal jako s jinými říkati: „V ruce tvé, Pane Bože, poroučím duši mou.“ Tu on sám dokládal: „Pro Ježíše Krista a jeho smrt nevinnou smiluj se nade mnou, a přijmi mne k věčnému oslavení. Byl sťat sekyrou. I když se bál, že jeho tělo bude rozčtvrceno, nestalo se tak. Tělo pohřbili přátelé.