Otta z Losu

Obsah kapitoly

• Budyšínská dohoda 1429
• Poselstvo z Karolina 1430
• Příměří ve Slezsku 1432
• Kutnohorský sněm
• Vzpoura hejtmanů
• Jednání v Pabjanicích
• Čapkova a Bedřichova akce
• Sjezd táborských hejtmanů 1433
• Přehled literatury

Prapředek Otík z Lozy

Prapředek rodu Otík z Lozy, po kterém po bitvě u Lipan mizejí stopy

Hejtman táborského vojska Otík z Lozy je považován za možného prapředka vladyckého rodu Ottové z Losu.

Budyšínská dohoda 1429

14. října 1429 zahájily hlavní husitské síly dobývání Budyšína, po Zhořelci a Žitavě největšího města lužického Šestiměstí. Posádka se statečně bránila. Dala však nakonec přece před dalším zápasem přednost dohodě, kterou si vykoupila příměří do konce dubna spolu s Kamencem a dvojí pevností z okolí sumou 300 kop. Lužické prameny [4] zachovaly jména husitských velitelů, kteří zápis podepsali, ovšem značně porušeně: J. Bleh z Těšnice, Lup ze Skřinic, Otík z Lozy, J. Kolda z Žampachu a Náchoda, Aleš z Číhoště na Lemberku, Václav Carda z Petrovic, Ctibor z Tatec a Vít Topol. Poslední nejsou nijak doloženi. Ještě po čtvrt roce měla událost tragickou dohru v ukrutné popravě městského písaře budyšínského Petra z Prišvic. Byl obviněn z dorozumění s husity, jimž prý za obléhání pomáhal, vržen na mučidla, a když z něho vynuceno přiznání, 3. února 1430 usmýkán a surově popraven.

[ nahoru ]

Poselstvo zvolené v Karolinu 1430

Hlavní vojsko vjelo do Prahy 21. února téměř po dvou měsících a bylo radostně uvítáno obvyklou slavností. Brzy nato svolán do Prahy sněm, aby učinil opatření k vyslání poselstva do Norimberka. Sešel se v Karolinu asi 8. března a jeho zasedání se protáhlo až do počátku dubna. Zvolil početné poselstvo, ve kterém vedle bohoslovců, byli velitelé všech tří husitských svazů a značný počet husitského panstva a rytířstva, českého, ale i moravského a také zástupci českých měst, a tři rytíři, u nichž není jisto, které straně náleželi, pravděpodobně však Sirotci. Celkem zvoleno 29 osob, nepočítajíc zástupců měst.

Poselstvo se skládalo:

• z bohoslovců (Prokop Holý, Václav Koranda)
• z českého panstva (Menhart z Hradce, Aleš Škopek z Dubé, Smil ze Šternberka, Beneš z Kolovrat, Jiří z Vizmburka, Hynek Ptáček z Pirkštejna)
• z moravského panstva (Smil z Landštejna větve moravanské, Beneš z Boskovic, Janek Jičínský z Kravař, Václav z Kravař na Plumlově a Jan Tovačovský z Cimburka)
• z táborských hejtmanů (vrchní velitel polního vojska Jakub Kroměšín i domácího Ondřej z Řimovic, Matyáš Louda z Chlumčan, Mikuláš Sokol z Lamberka, J. Šárovec z Lanšperka, J. Řitka z Bezdědic, Otík z Lozy a Přibík z Klenového)
• ze Sirotků (polní hejtman Bartoň, Beneš z Mokrovous, Jan z Rúšinova, Buzek ze Smolotel)
• z pražského svazu (Vilém Kostka)
• ze svazu západočeského (Jakoubek z Vřesovic)
• z měst (Praha, Tábor, Písek, Klatovy, Domažlice, Žatec)
• a ze tří rytířů u nichž není jisté, ke které straně náleželi, pravděpodobně však sirotčích hejtmanů: Aleše z Číhoště na Lemberku, Jiřího Kroměšína z Březovic na Rychmburku a Mikuláše z Richmberka [Liberka].

Zachování příměří ve Slezsku 1432

Několik bohatých klášterů i měst a městeček se stalo potom kořistí vítězů, a když padla i Olešnice, zapálená samými knížaty, ale husity zachráněná udušením požáru, dospělo nové vyjednávání brzy k podepsání příměří se všemi knížaty a městy slezskými, pokud byli ještě s husity ve válce. Vedle všech knížat rodu olešnického byla to zejména tři knížectví, jež patřila přímo české koruně, vratislavské, svídnické a javorské, a sám nesmiřitelný biskup Konrád. Za toto příměří, jež podepsáno s platností na dva roky až do 24. června 1434, zaplatili poražení 1600 kop.

Dosáhli však toho, že se oba vrchní hejtmané polních vojsk, táborského Otík z Lozy a sirotčího Jan Čapek ze Sán, zavázali, že příměří zachovají i nebezpeční sousedé Slezska z českého pohraničí Jiří z Vizmburka, Jan Krušina z Hostinného, Jan a jeho bratr Matěj Salava na Skalách, Janek Holý na Náchodě a Mikuláš Trčka z Lípy na Homoli. Příměří zůstalo v platnosti nejen celá dvě léta, ale trvale. Krátce před tím, než vypršelo, vykrvácela polní vojska u Lipan a tím zanikla potřeba jeho obnovení.

[ nahoru ]

Hrozebný dopis Kutnohorského sněmu

Téhož dne, 8. září 1432, kdy oba nejvyšší hejtmani polních vojsk Otík z Lozy a Jan Čapek ze Sán poslali velmistru Řádu německých rytířů svůj hrozebný dopis jménem kutnohorského sněmu, potvrdili také, zřejmě ještě v Kutné Hoře, ale již jen vlastním jménem, saskému kurfiřtovi a jeho spojencům splacení prvé polovice výkupného 5000 zlatých za dvouleté příměří, jež obě strany podepsaly nedávno pod hradem Fridštejnem u Turnova, kterého obě polní vojska dobývala.

[ nahoru ]

Vzpoura hejtmanů polního vojska

Nešťastný konec jízdy do Bavor zasadil obléhajícímu vojsku těžkou ránu. Snad ještě více je zasáhla její dohra, nastalá asi o týden později, vzpourou hejtmanů polního vojska proti knězi Prokopovi a jeho odchod z vojska. Podrobnosti události se sotva kdy podaří objasnit. Nejpravděpodobněji vzešla ze srážky za soudu s hejtmanem Pardusem, jenž unikl s Řitkou z prohrané bitvy a byl uvězněn. F. M. Bartoš pracuje s představou, že ke srážce došlo při stolování, protože Prokop byl poraněn hrncem. Jistě si srážku představíme nejsnáze na zasedání válečné rady, kam ovšem nikdo nesměl vstoupit se zbraní.

Bartoš se pokusil domyslet, že Prokop a Pardus podepsali ještě 28. září příměří s Rožmberkem, a právě to dalo podnět k výbuchu. Kněz Prokop byl nejspíše původcem toho, že Pardus vystřídal ve vrchním velitelství Otíka z Lozy, a stal se za to předmětem kritiky. V hádce o to byl zraněn Prokop hejtmanem Tvarohem, rychtářem kutnohorského předměstí v Hlouškách, jenž byl zvolen vrchním velitelem a dal Prokopa uvěznit. Byl brzy propuštěn, ale z vojska odešel. Osudný den ukázal, jak se jeho cesty a vedení polních vojsk rozešly. [1]

[ nahoru ]

Jednání v Pabjanicích 25. 7. 1432

Dvouleté příměří, hned v červnu uzavřené vůdci husitské výpravy s většinou slezských knížat a měst, přenášelo politické rozhodování ve slezské otázce do české Litomyšle a citelně snižovalo význam Bedřichova Němčí ve prospěch Otmóchova, kde velel Jan Pardus. Diplomatickou iniciativu na sebe strhl sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán. Ten nesdílel Bedřichův zřetel [Bedřich ze Strážnice, táborský kněz a hejtman] ke světu pravoslavnému a už nyní hleděl spíš k polskému severu.

Dojel s táborským hejtmanem Otíkem z Lozy na polský královský dvůr do Pabjanic a dojednal tu 25. července 1432 hlavní obrysy česko-polského spolku „proti všem a zejména proti německému národu“. Smlouva ovšem mířila především proti řádu německých rytířů a slibovala polskému králi husitskou vojenskou pomoc. Uskutečnila se za rok, když Čapek se sirotčím polním vojskem vtrhl do Nové Marky a do tří měsíců se dotkl Baltického moře. Bedřich ze Strážnice do Pabjanic nejel a pro Čapkovy záměry se nedovedl nadchnout.

[ nahoru ]

Čapkova a Bedřichova akce

Do Rakouska zamířili Bedřich a Pardus nejdříve. Operace se odehrály v rakouském prostoru pod jihomoravskou hranicí v místech, jež Bedřich sice dobře znal z dřívějška, narazily však na silnou obranu, že nebylo naděje prorazit dál bez velkého prolití krve. Vrátil se proto Bedřich Moravou do Horního Slezska, aby potom polským územím táhl do Horních Uher.

Obě akce, Čapkovu sirotčí akci pomořskou a Bedřichovu táborskou akci uherskou, bylo by snad možné vyložit jako součást jednotného strategického plánu husitů s cílem vymanit se ze sevření úderem na německé křižáky Řádu při současném zneškodnění sil, které Zikmund Lucemburský sbíral v uherském prostoru. Nehledě však k tomu, že bychom v takovém případě čekali v čele táborských zbrojných zástupů spíš Otíka z Lozy, Čapkova druha při dohodách pabjanických, než právě Bedřicha, ještě jiné okolnosti nasvědčují tomu, že sotva šlo o záměrně jednotnou strategii.

[ nahoru ]

Sjezd táborských hejtmanů 12. 5. 1433

Počátkem května 1433 (právě v době, kdy byl kněz Bedřich vzdálen) se vrátil Prokop Holý z Basileje zklamán poznáním, že koncil nepřijímá čtyři pražské články za programové východisko nápravy všeho křesťanstva, jak si to on s tábory přáli a chtěli vyvzdorovat. I nezbývalo Prokopovi než podat o tom zprávu na sjezdu táborských hejtmanů, který se sešel 12. května do nymburské pevnosti k Otíkovi z Lozy.

Mohl smlčet, že když v Basileji naléhavě připomínal nutnost, aby se obecná církev spravovala čtyřmi kusy, jinak že pro ni není záchrany, obořil se na něho Rokycana slovy: Kdo tě pověřil takovou řečí? Mohl nepřiznat, že mocenský rozmach táborů narazil u koncilních otců na odpor nejtvrdší? A chtěl vůbec zatajit, že koncil je nápadně dobře zpraven o hospodářské situaci uvnitř táborských bratrstev? Nymburský sněm zvažoval i tuto věc a hleděl vyupomínat dluhy, vzrostlé úroky z prodlení, které měli u bratrstev ti, kdo si vykupovali s nimi příměří. [2]