(Přeskočit na navigaci)
Rulf Jiří: Rudolf II., Reflex 22/1997
Těžko říct, proč si Praha pro svou rudolfínskou výstavu vybrala právě rok 1997. To, že se před čtyřmi sty lety objevily první příznaky rozhodujícího náporu duševní nemoci, po němž se císař Rudolf II. radikálně změnil, jistě nerozhodovalo. Nicméně – na konci tisíciletí nešlo volit lépe. Rysy dneška se podivuhodně odrážejí v zrcadle doby, jejímž protagonistou se stal psychicky vychýlený člověk. Náhrobní desku císařova astronoma Tychona Brahe v Týnském chrámu zdobí reliéfní portrét s nápisem Esse potius quam haberi (Je lépe býti než se zdáti). Jestliže ovšem o tomto učeném Dánovi můžeme říci, že byl a nepochybně je, protože jeho dílo se zapsalo do dějin oboru, postava Rudolfa II. nám častěji přípomíná krásný, barevný a děsivý sen – a není to jen proto, že po brzkém rozkradení Habsburkových sbírek toho u nás po něm v materiálním ohledu zbylo pramálo.
Už ovšem císařovi současníci nabývali dojmu, že vlastně není. Když se s příchodem 17. století stále méně a méně objevoval na veřejnosti, rozkřikla se po Praze fáma, že po chodbách Hradu, přeplněného roztodivnostmi, bloudí namísto zemřelého císaře švec, který je mu podobný. I když ze ševce udělal pekaře, trefil tedy ve svém filmu Jan Werich hřebík na hlavičku. Podstatnější pro pocit zdání by ovšem mohlo být, že v době, která ctila portrétní umění, se velký sběratel nechával vypodobnit velmi zřídka. Rudolf nemiloval lidi, a proto miloval odstup od nich – na papežského nuncia se jednou obrátil v hrozném hněvu, protože mu údajně dýchl do obličeje.
Tajemné černé zrcadlo alchymisty Johna Deea, v němž se zjevují duchové zemřelých, se ovšem v případě Rudolfa II. zamlžuje lidským dechem dále, proto si ho představme raději tak, jak ho zpodobnil Arcimboldo, když vytvořil svou podobu boha Vertumna: místo čela meloun, jablko a broskev místo tváře, jedno oko třešeň, druhé moruše, nos hruška, kaštanová slupka vous… Není snadné nahlédnout císaři do tváře.
Španělská pýcha
O Rudolfovi existuje nespočetné množství literatury – od románů, dramat, veršů až po pojednání historická, kunsthistorická a psychiatrická. Přesto se jeho životní drama samozřejmě nikdy zrekonstruovat v úplnosti nepodaří – někdo bude zdůrazňovat na jeho osudu handicapy psychické, jiný dobu, která ho při jeho nevelkém státnickém umění přivedla před neřešitelné úkoly, další ho pochopí jako příklad existenciálního znejistění člověka 16. století, který tváří v tvář netušeným objevům na Zemi i ve vesmíru náhle pocítí prázdnotu a strach ze smrti. Jedni ho budou zavrhovat, druzí opěvovat.
Ale my se držme faktů – Rudolf II. se narodil 18. července 1552 ve Vídni jako nejstarší syn Maxmiliána II. a Marie Španělské, dcery Karla V. Doba samozřejmě neměla ponětí o genetice a tak byl dokonce z otcovy i matčiny strany pravnukem proslulé Johany Šílené. Byla-li to právě její choroba, jež se přenášela na potomstvo, není jisté, nicméně koncentrace duševní nenormality v Rudolfově okolí je vyšší, než je obvyklé. Rozhodující léta výchovy strávil Rudolf v letech 1564–1571 společně se svým bratrem Arnoštem na madridském dvoře svého strýce Filipa II., vládce nejmocnější světové říše – říše, „nad kterou slunce nezapadalo“. Jeden čas se dokonce zdálo, že to bude právě Rudolf, kdo usedne na její trůn, protože Filip byl na tom s mužskými dědici špatně.
Osud ovšem rozhodl jinak – velký obdivovatel státnických schopností strýcových neměl vládnout jednotné zemi, kde se naplno prosadil katolicismus a absolutismus, ale nepevnému soustátí, v němž jeho moc byla oklešťována stavy a kde spolu neustále soupeřili katolíci s nekatolíky. K tomu je třeba přičíst rozlehlé a nesolidární příbuzenstvo, které měl Rudolf II. v zádech, smrtelné turecké nebezpečí, jemuž musel čelit – a to by zřejmě bylo hodně i na muže Filipových kvalit. Jenže ty Rudolf neměl. Čím déle Rudolf pobýval na španělském dvoře, tím větší nespokojenost projevovali čeští stavové. Hlavně evangelíci měli strach, že jim tam Rudolf „pošpanělští“, že nasákne duchem bigotního katolicismu a stane na bojovné protireformační straně, podobně jako jeho matka. Jenže Rudolf matku zklamal – o náboženské otázky projevoval minimální zájem.
Jestliže si ovšem něco ze Španěl přinesl, tak to byl pocit vlastní vyvolenosti, nadřazené chladné chování. Rudolfa II. by ani ve snu nenapadlo, aby se vzdal svého postavení, naopak na něm tvrdošíjně lpěl doslova až do posledního dechu. Ale na druhé straně – na druhé straně ho prakticky nic, co bylo spojováno s představou panovníka a vládnutí, nebavilo. Nerad vyřizoval spisy, nerad přijímal cizí vyslance, nerad se účastnil hostin, rytířských her a lovů, v životě nevyjel na bojiště, ba dokonce základní povinnost panovníka, to je péče o zachování vlastního rodu, mu byla cizí.
Nikdy se neoženil. Ale po návratu ze Španěl se ještě ukazuje jako poslušný, hodný synek, který – i když nevyvíjí žádnou aktivitu – postojí tam, kam ho postaví, ba je schopen plnit přidělené státnické povinnosti. V roce 1572 je korunován na uherského krále, v roce 1575 na českého a vzápětí římského. Císař Maxmilián II., vědom si toho, že jeho sil ubývá, mu upravuje cestu. Existuje perokresba, na které Arcimboldo zachytil Rudolfa II. při pražské korunovaci – je na ní člověk, který na svých třiadvacet let vypadá staře, povýšeně a odtažitě. Hlavně odtažitě.
Zlatá Praha
Když v roce 1576 Maxmilián II. umírá, stojí před Rudolfem II. první panovnický úkol – uzavřít v Praze český sněm a uspořádat tu důstojný otcův pohřeb. Na sněmu dochází k trapnosti – Rudolf uráží stavy tím, že ani nepředstírá snahu říct pár slov česky. Přípravě pohřbu je věnována velká pozornost; ale když se pohřební průvod, který jde od kláštera svatého Jakuba na Hrad, ocitne na Staroměstském náměstí, vypukne panika a i velcí hodnostáři se dávají na útěk. Mají totiž obavu, aby se v Praze neopakovala pařížská bartolomějská noc z roku 1572, během níž došlo k masovému vraždění hugenotů. Císař se ocitne za márami sám a třese se strachy. Samotný a plný strachu z úkladů už být nepřestane.
Je to doba, která věří na zlověstná znamení. Angelo Maria Ripellino ve své Magické Praze píše, že v tehdejších kronikách nacházíme zprávy o nočních sluncích, o mluvících kočkách, o zvonech, které nechtějí bít, o proudech vařící vody, které tryskají z kostelního kůru… Panika na pohřbu zlověstným znamením je a císař je víc než pověrčivý. Přesto si zvolí Prahu za své sídlo, od roku 1583 tu žije trvale a hluboko tak ovlivní svůj i její osud. O tom, proč tak učinil, se historici dodnes přou; někteří v tom spatřují první příklad toho, v čem se později stal Rudolf II. mistrem – útěku před povinnostmi na periférii vlastních zájmů, které v Praze mohl realizovat lépe a bez dohledu svých intrikujících příbuzných. Jiní poukazují na to, že Praha byla mnohem větším a výstavnějším městem než tehdejší Vídeň, že ležela v centru nejvýznamnější součásti habsburské říše a že si ji koneckonců původně zvolili Habsburkové za sídelní město už po roce 1526. My se spokojme s tím, co prostřednictvím horoskopů říkají hvězdy. Sedmý dům císařova horoskopu byl obsazen Sluncem, Jupiterem a Dračí hlavou ve znamení Lva. Praha bývá tradičně spojována s astrologickou lví symbolikou. Připomeňme, že v Jelením příkopu Rudolf skutečně afrického lva choval a že jeho osud byl podle horoskopu Tychona Brahe spojen právě s osudem tohoto zvířete.
A že v souvislosti s Rudolfem se Praze poprvé dostalo přívlastku zlatá. Praha vděčila císaři za mnohé v dobrém i špatném – nejen že se stala za jeho vlády mezinárodní diplomatickou, obchodní, uměleckou a vědeckou metropolí, která přitahovala talenty i podvodníky z celého světa, ale také – kvůli onomu babylónskému hemžení ve svých zdech – byla kolem roku 1600, jak píše historik Josef Janáček, drahým a nebezpečným městem.
Svět – kouzelná kunstkamera
První polovina vlády Rudolfa II. byla poměrně klidná, i když neustále znepříjemňovaná spory s příbuznými, mezi nimiž hrál prim ctižádostivý (a neschopný) Matyáš. Ale ještě daleko byla doba, kdy v rámci „velké bratrské rozepře“ císařův dvorní kaplan pokřtil Matyášovým jménem psa a toho pak mučil v naději, že stejná muka prožívá prokletý arcikníže ve Vídni, kdy se císařův alchymista pokoušel začarovat Matyáše za pomoci kouzelnické knihy s názvem Picatrix a kousku osobního prádla. Ani sám císař nepřipadal okolí až tak zvlášť divný, i když v roce 1580 dostal záchvat toho, čemu se tenkrát říkalo melancholie, i když si stále více lidí všímalo, jak je vrtkavý, nedůsledný, pohodlný a nezodpovědný. Ale za císaře vládli jeho důvěrníci Wolfgang Rumpf a Pavel Sixt Trautson, kteří ještě dokázali udržet dojem císařova zájmu o věci veřejné a přesvědčovat ho k rozhodnutím.
A on sám se díky nim mohl stále častěji uchylovat do prostředí svých sbírek, do své kunstkamery a šackamery, kde dumal nad krásou i zvláštnostmi světa. Co tam vlastně hledal? V dramatu našeho předního dekadenta Jiřího Karáska ze Lvovic (i přelom minulého a našeho století se o císaře živě zajímal!) se král Rudolf ptá Johna Deea: „Jsou nové objevy ve skrytých vědách? Přinášíš nejnovější výklad symbolu salamandra? Říkali ti něco o magnetovém kameni, o asemonu, o řasách slunce a měsíce?“ A dodává: „Vyprávěli mi také, že v chrámu Svatovítském za noci tajemné ohně se vzněcují a pohybují v jeho temnotách. Jaká záhadná doba, v níž žijeme! Jaké podivuhodné události nastávají! Ach, chtěl bych znáti všechna tajemství Neznáma, jež nás obklopuje a nám dává taková znamení, jako jsou ony znepokojující, děsící ohně.“
Karásek nám tedy předvádí Rudolfa jako tvora posedlého hledačstvím tajemství, snahou najít odpovědi na záhady lidské existence, postavu vpravdě faustovskou. Tato představa je nepochybně nadnesená, ale dobře souzní se stoletím, na jehož konci Tomaso Campanella napsal, že „zaznamenalo mnohem více dějinných událostí než čtyři předchozí století dohromady“. Již samo objevení Ameriky a obeplutí zeměkoule rozbouraly, jak píše Miloš V. Kratochvíl ve svém Čase hvězd a mandragor, přes tisíc let uznávanou představu o vesmírné vlasti člověka-křesťana.
A do toho přichází se svou představou Země, která není centrem vesmíru, ba dokonce není nehybná, ale rotuje kolem Slunce, Koperník, Kepler, který stanovil zákony drah oběžnic, a Giordano Bruno, jenž šel ještě dál a hovořil již o nekonečnosti vesmíru. Přehledný lidský svět se najednou změnil, prosákl záhadami. Císařův astronom Jan Kepler vydal svůj nejslavnější spis – Astronomia nova – v Praze roku 1609 a samozřejmě ho Rudolfu II. věnoval. Předtím se Prahou mihl také Bruno, ale zdá se být příznačné, že nebyl pozván proto, aby císaři vysvětlil své teorie, ale proto, aby vypracoval tabulky sloužící k posílení paměti. Ne, Rudolf II. nebyl filozof na trůně, ale v jeho myšlení jako by se koncentrovalo ono pronikání nového starým, pro jeho věk typické. Pro 16. století byl v přístupu k vědám a uměním typický diletantismus a Rudolf II. byl vášnivým diletantem – v dobrém i špatném. Byl neobyčejně vzdělaný, rád experimentoval a shromažďoval vědecké poznatky z oblasti matematiky, astronomie, fyziky a chemie. Od astronomie přeskakoval ovšem k astrologii, chemie mu splývala s alchymií, stále víc propadal zájmu o magii a čarodějnictví.
A tak se v jeho sbírkách kromě tisíců nádherných obrazů (byl velkým ctitelem Dürera, jehož Růžencová slavnost nám naštěstí zůstala zachována), půltisícovky plastik, ohromujícího množství klenotů, zbraní, astronomických přístrojů, hodin, mechanických automatů, skla a porcelánu nacházely také také třeba dva hřeby z Noemovy archy, zrůda se dvěma hlavami, hromové kameny, kořeny mandragory, kámen, který rostl… A zrovna tak velkou pozorností, s jakou se Rudolf věnoval svým malířům Bartoloměji Sprangerovi, Hansi von Aachen, Josefu Heintzovi a dalším, obdařoval i své alchymisty – jmenujme alespoň Marka Bragadiniho a Jeronýma Scottu.
Pád císařovy hvězdy
Fulget caesaris astrum (Ať září císařova hvězda) – tak znělo Rudolfovo osobní heslo. Na přelomu 16. a 17. století ovšem lesk této hvězdy začíná povážlivě slábnout. Císař prochází vážnou osobní krizí. Jeho duševní choroba propuká naplno – odmítá se objevovat na veřejnosti, uzavírá se v komnatách, své milované koně sleduje jen za přivřenou okenicí. Je apatický, přitom ale dostává záchvaty vzteku, během nichž například zraní svého holiče a ministra Rumpfa ohrožuje dýkou. Tvrdí, že je očarován nočními zpěvy kapucínů, kteří sídlí na Hradčanech, a že bude zavražděn mnichem. Svůj stav ještě zhoršuje alkoholickými a erotickými excesy. Stihomam vede Rudolfa II. k propuštění Rumpfa i Trautsona, vlády se ujímají čím dál podezřelejší osobnosti z jeho bezprostředního služebného okolí – takové jako zlodějský komorník Lang nebo jeho nástupce Rucký, který neváhá položit císaři do postele vlastní manželku. Po Praze se stále častěji hovoří o tom, že Rudolf je posedlý ďáblem, pravda je taková, že se z něj stává bezvěrec a s velkou vášní praktikuje čarodějnictví.
Vnější situace se přitom stále zhoršuje. Ještě turecká válka (1593–1606) končí víceméně patem, do toho však přichází sedmihradské Bočkajovo povstání (1604–1606) jako reakce na násilnou protireformaci, spory katolíků s protestanty vedou k další polarizaci sil a zrádný Matyáš už otevřeně vystupuje se svými požadavky na nástupnictví i dělbu moci. V roce 1600 se jeden z Rudolfových lékařů, doktor Pistorius, zachoval jako moderní psycholog, když vrátil jeho pozornost ke sbírkám, a tím ho dočasně „uzdravil“. Ale už šest let nato chodí Rudolf po chodbách Hradu s dýkou v ruce a pokřikuje, že má „záda napřed a břicho vzadu“. Do toho přichází o masopustu roku 1608 zpráva z Českého Krumlova, kde je držen šílený Rudolfův nemanželský syn don Julius d’Austria. Zavraždil bestiálně jednu ze svých souložnic, šestnáctiletou lazebníkovu dceru Markétu Pichlerovou.
Při Matyášově povstání v roce 1608 zůstává Rudolfovi věrná jen česká šlechta – však mu také po bratrském smíru zůstává jen vláda nad Čechami a on je v roce 1609 nucen odměnit věrnost Čechů Majestátem zaručujícím náboženskou svobodu. Tuhle duševní a tělesnou trosku ovšem stále ovládají myšlenky na pomstu Matyášovi – v roce 1611 povolává jako nástroj své pomsty proti bratrovi do Prahy pasovské – žoldnéřské vojsko. Praha se vzbouří a Rudolfovi nezbudou ani Čechy, je donucen k abdikaci.
Svůj mocenský krach přežije Rudolf II. jen o tři čtvrtě roku. Umírá 20. ledna 1612 mezi šestou a sedmou ranní v náručí svého topiče. Oznámit tuhle zprávu Matyášovi jako první má cenu zlata – proto je zadržována a sloužící nosí mrtvole dál nápoje a pokrmy. Když se ale Matyáš o Rudolfově smrti dozví, zjistí, že ta zpráva nemá cenu zlata jen přeneseně. V Rudolfově šackomoře se našlo 1231 kilogramů zlata ve svitcích a mincích a 3028 kilogramů v mincích stříbrných. Především tohle se Matyášovi z pokladů smutného císaře hodilo. A od té doby? Napsal to Jaroslav Seifert: „Dalekohledy osleply z hrůzy vesmíru a fantastické oči hvězdopravců vypila smrt.“