Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Popravy českých pánů 3

Poprava na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621

Týnský chrám

Evangelický farář Samuel Martin z Dražova

V Týně byl ustanoven evangelickým farářem Samuel Martin z Dražova a jeho pomocníkem Matěj Krocín (Krocínovský), náboženský spisovatel. Proti tomu marně protestoval primátor František Cortesi z Peregrinu. V neděli 30. listopadu 1631 zvěstoval Pražanům hlahol týnských zvonů, že v jejich hlavním chrámu bude smuteční slavnost k oslavě návratu českých vystěhovalců do vlasti. Šedesát šest evangelických duchovních kráčelo v řadách do kostela. Když do něj přišli, padli před oltářem s velkým pohnutím na kolena. S nimi šli všichni evangelíci, právě v Praze přítomní, následovaní dalšími lidmi. V přeplněném kostele Samuel Martin ohlásil, že odpoledne budou z mostecké věže sneseny a pohřbeny hlavy pánů sťatých 21. června 1621. Tak se i stalo. Truchlivému divadlu byli přítomni synové, vnukové a jiní příbuzní sťatých pánů. [6]

Krabice s hlavami byly uloženy do rakve

Pietní akt se odehrával v neděli 20. listopadu 1631 ve dvě hodiny odpoledne. Za velké účasti šlechty, rytířů, měšťanů, osmapadesáti protestantských kněží a tisícových zástupů lidu byly jednotlivé hlavy uloženy do zvláštních krabic. Bývalý purkmistrovský písař Mikuláš Diviš, který při exekuci na Staroměstském náměstí před deseti lety vyvázl s poměrně mírným trestem, neboť byl pouze na hodinu přibit za jazyk ke sloupu šibenice, nyní ke každé z těchto hlav napsal lístek se jménem a vložil ho do příslušné krabice. Všech jedenáct takto opatřených krabic bylo uloženo do společné rakve a ta pak za hlaholu zvonů nesena v slavnostním průvodu se zpěvy k uložení do Týnského chrámu.

Veliké pohřební kázání mistra Samuela Martinia se protáhlo až do pozdního večera, ale vlastní pochování hlav bylo tajné a konalo se až v noci za přítomnosti jen několika vybraných mužů, aby skutečné místo jejich uložení zůstalo katolickým duchovním neznámé.Většina exulantů opět včas z Prahy odešla, tentokrát navždy [z Čech v květnu 1632]. Několik desítek zbylých protestantských kněží i s mistrem Martiniem potom Valdštejn vypověděl. Ti s sebou odnesli do ciziny i tajemství o místě, kam pohřbili oněch jedenáct hlav vůdců stavovského povstání. [9] Lebky byly uloženy snad v kostele sv. Salvátora, podle jiných v Týnském chrámu. Podle Schallera byly lebky nalezeny při kopání základu pro nový oltář P. Marie v pravé lodi, blíže sakristie. [6] Podruhé rekatolizovaný chrám Panny Marie před Týnem musel být po odchodu exulantů znovu vysvěcen. [9]

Týnský chrám zdoben kalichem a sochou Jiřího z Poděbrad

Týnský chrám byl hlavním městským kostelem a hlavní svatyní husitů. Farářem tu byl už od roku 1427 Jan Rokycana. Proto Jiří z Poděbrad věnoval kostelu svou stavební péči. Dokončil štít průčelí do Staroměstského náměstí. Do jeho dvou výklenků kázal postavit pozlacený kalich a níže svou vlastní sochu na paměť pro potomky. Stačil ještě postavit severní ze dvou věží. Jižní věž dokončil až jeho nástupce Vladislav Jagelonský. Kalich a Jiřího socha zdobily chrám ještě po bělohorské porážce. Po očištění království od nekatolíků vzala nutně za své i výzdoba týnského průčelí. Ctiborovi Kotvovi z Freifeldu byla dne 7. srpna 1622 odevzdána správa týnské fary v Praze. V této hodnosti, na rozkaz knížete Lichtenštejna spolu s jesuitou Jiřím Ferem a za pomoci jesuitských studentů z koleje u svatého Klimenta, shodil 23. ledna 1623 kalich a sochu krále Jiřího z Poděbrad z věže týnského kostela.

Kalich byl obrovský a umístěn byl ve velikém prostředním štítě nad sochou krále Jiřího. Z kostela Kotva odstranil všechno, co by připomínalo utrakvistickou minulost. Zejména byly z hrobů vyzdviženy kosti Jana Rokycany a biskupa Luciána Augustina a spáleny na náměstí. Na místo kalicha byl dán roku 1626 obraz Matky Boží s bohatě pozlacenou okolní září a do výklenku, v němž stála socha krále Jiřího z Poděbrad, měla být postavena socha Ferdinanda II. K tomu však nedošlo. Ke zhotovení svatozáře kolem nové sochy Panny Marie posloužil kalich litý z mědi a pozlacený. Tak je husitský kalich na týnském průčelí vlastně dodnes.

Osudy emigrantů 1621–1632

1621 Bratří byli vypovězeni 13. března.
1621 13. prosince vyhlásil Lichtenštejn mandát proti evangelickým kněžím. Ve třech dnech museli opustit Prahu a v osmi dnech České království. Celkem jich bylo třicet, mezi nimi týnský farář Jiří Dikastus, mistr Viktorin Vrbenský a Jan Rosactus Hořovský, kteří poskytovali duchovní útěchu staroměstským mučedníkům, mistr Samuel Martinius z Dražova, farář u sv. Haštala.
1622 Císař Ferdinand vydal 3. února v Inšpruku tzv. generální pardon, jenž znamenal odpuštění hrdelních trestů, ale zabavení statků.
1622 29. října se z Prahy vystěhovali i němečtí evangeličtí kazatelé v čele s Danielem Lipachem, farářem u sv. Salvátora na Starém městě.
1623 Konfiskační komise do 3. října zabavila 658 osobám 789 statků, 220 domů a 41 vinic v hodnotě 24.276.885 zlatých rýnských. Zabavenými statky byli obdarováni cizozemští důstojníci a kněží aktivní na Bílé hoře. Podle Palackého byly konfiskovány skoro tři čtvrtiny Českého království. Česká šlechta byla připraveno o vše a lid byl vydán napospas cizím pánům.
1624 Podle patentu z 29. března nemělo být provozováno jiné náboženství než katolické.
1624 18. května bylo všem evangelickým kazatelům zakázáno pobývat v Čechách.
1625 Jan Amos Komenský se s jinými bratrskými kněžími skrýval v Brandýse nad Orlicí na panství Karla staršího ze Žerotína, 22. ledna však přišel zákaz kněží ukrývat. Kněží se pak skrývali na panství Jiřího Sadovského v Krkonoších u pramenů Labe. V lednu 1628 se odebrali do Lešna, kam došli 8. února.
1627 5. února byla v Praze zřízena vrchní reformační komise, která 31. července vydala mandát. Nařizoval všem pánům a rytířům, kteří nechtějí přistoupit na katolickou víru, aby do šesti měsíců opustili české království.
1627 10. května vydal Ferdinand II. Obnovené zemské zřízení, v němž bylo nařízeno jedině katolické náboženství. Někteří se usadili v Sasku (Pirně a Žitava) a založili tam evangelické sbory. Poddanému lidu nebylo dovoleno odejít ze země, zejména Jezuité je nutili přijmout katolickou víru.
1627 Vypuklo několik povstání, zejména na panství hraběte Pavla Michny v Konopišti, konfiskovaném panu Bernardovi mladšímu z Hodějova, které se rozšířilo téměř na celé Čáslavsko. Vedeno bylo českými šlechtici Adamem z Hodějova, Smilem z Michalovic a Jiřím z Těchenic.
1631 Za saského vpádu 15. listopadu se nakrátko vrátili čeští vystěhovalci zpět do vlasti, avšak už
1632 25. května museli čeští vystěhovalci zpět do vyhnanství. Pak se již nikdy nevrátili. [2]
 

Poznámka k popravě českých pánů

Slovní spojení čeští pánové neurčuje národnost, ale příslušnost k jedné ze dvou stran – straně českého stavovského odboje – protestantským radikálům a vůdcům, blízkým zvolenému českému králi Fridrichovi Falckému.

Jsme zvyklí chápat Bílou horu jako porážku protestantského češství a vítězství katolického němectví. Proč je tedy mezi českými pány tolik německých jmen? Je to proto, že husitští Češi přestali být pro evangelické Němce nepřáteli, když v 16. století v řadě německých zemí zvítězila Lutherova reformace. Praha vábila jako sídlo císaře i svou tolerantní atmosférou. A tak evangeličtí Němci přicházeli a byli od Čechů vítáni jako souvěrci. Národnostní napětí bylo něčím neznámým, oba jazyky se užívaly rovnoprávně. Mnozí přistěhovalí Němci se učili česky, některé německé rodiny se dokonce počešťovaly. Naopak někteří čeští šlechtici začali doma užívat německý jazyk (rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic). Na přelomu 16. a 17. století se nedá rozhodnout, kdo z českých obyvatel je Čech a kdo Němec.

Ve stavovském povstání stáli na obou stranách Češi i Němci; nebyl to spor národnostní. Tehdejší hranice vedla jinudy. Vítězové – Češi i Němci – hájili absolutismus panovníka a univerzální vládu jediného povoleného náboženství. Poražení – Češi i Němci – byli obhájci stavovského státu spojeného s náboženskou svobodou a tolerancí. I kalvinista Fridrich Falcký měl na svém dvoře katolíky a přál jim plnou svobodu víry – jen když oni uznávali stejnou svobodu ostatních. Ani vítěz nestavěl mezi poraženými jazykové hranice; potrestal je všechny stejně. Poslední slova českých pánů na staroměstském popravišti zněla dílem v jazyce českém, dílem v německém. Zapsali je kazatelé obou jazyků.

Představitelům stavovského povstání bylo dáváno za vinu vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení Hradu, vyhnání jezuitů nebo kupování statků konfiskovaných katolické církvi. Měšťané se neprovinili ničím jiným než tím, že zastávali funkce v radách. Výraz čeští pánové může označovat souhrnně osoby ze stavu panského, rytířského a městského, komorníky, direktory a radní. Z nich bylo pět Němců (Jáchym Ondřej Šlik byl jazykem, nikoliv zemskou příslušností, Němec).

Otázka etnického nebo rasového původu je zcela irelevantní – raně středověký národ se definoval nikoliv jazykem, ale příslušností k území, tzn. Čechem byl ten, kdo žil na českém území a to bez ohledu na národnost v dnešním pojetí.

 

 

Přehled literatury  > 

[1] Ješín z Bezdězí Pavel (pseudonymem Zachaei Pulegi de Zybisin – jedná se o tzv. anagram – písmena se dají přestavět ve jméno Pauli Geschinii a Bezdezi): Posmrtná paměť českým hrdinům popraveným 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Prorocká knížka pobělohorského vyhnance. Blahoslavova společnost Praha, 1938.
[2] Klíma Stanislav: České náboženství. Knihkupec B. Kočí Praha, 1921.
[3] Hořovský Jan Rosacius: Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých. Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621. Křesťanský spolek mladíků v Čechách Praha, 1931.
[4] Historie o těžkých protivenstvích církve české od léta L.P. 894 do léta 1632. Poprvé vyšlo v roce 1648. Spolek Komenského Praha, 1902.
[5] Klíma Stanislav: Země Husova. Historický průvodce po Praze a po Čechách. Knihkupectví Hejda a Tuček, nakladatelství Praha, 1915.
[6] Ruth František: Kronika královské Prahy a obcí sousedních III.: Staroměstské náměstí a Týnský chrám, Purkyňova ulice–Žofín. Faksimile pův. vydání. Nakladatelství Lidové noviny Praha, 1996.
[7] Rybár a kol.: Co je co v Praze. Pressfoto Praha, 1989.
[8] Ottova encyklopedie na CD-ROM, verze II.; Ottův slovník naučný I.–XXVIII. 1888–1909.
[9] Horák Jiří: Kniha o staré Praze: O jedenácti hlavách českých pánů. Rozšířené a opravené druhé vydání. Mladá fronta Praha, 1998.
[10] Kořán – Rezek – Svátek – Prášek: Dějiny Čech a Moravy nové doby, sv. 3. Od roku 1622 do roku 1648. L. Mazáč Praha, 1941.
[11] Janáček Josef: Ženy české renesance. Brána Praha, 1996
[12] Molnár Amadeo – Rejchrtovi N. a L.: Slovem obnovená. Kalich Praha, 1977.
[13] Rejchrt Luděk: Taková dlouhá cesta. Vyprávění z dějin křesťanské církve. Kalich Praha, 1992.
[14] Susa Zdeněk: Ultreia I. Od Vltavy k Loiře. Zpráva o putování z Prahy až na konec světa 1991–1996. Zdeněk Susa Středokluky, 1998.
[15] Kovářík Vladimír: Literární toulky Prahou. Albatros Praha, 1988.
[16] Říčan Rudolf: Dějiny Jednoty bratrské. Kalich Praha, 1957.
[17] Kovářík Vladimír – Navrátil Milan: Gramofonové desky Prahou staletí 2, 3. Reportážní zastavení v hl. městě republiky. Převzato z Čs. rozhlasu Praha. Supraphon 1982, 1983.
[18] Vaněk Daniel, genetik: On-line o zkoumání Přemyslovců, www.lidovky.cz


Poslední úprava: 23. listopadu 2012, Copyright © 2000–2012 Tomáš Voříšek, e-mail: