Otta z Losu

Obsah kapitoly

• Otové do roku 1980
• Našli domov v Berlíně
• Zachariáš Jelínek (Hirschel)
• Jan Otta (Otto)
• Lidmila Ottová (Zvonečková)
• Felix Zvoneček (Šťastný)
• Česká kolonie Husinec
• Friedrichův Hradec
• Přehled literatury

Ottové doma a ve světě 2

Jméno Otta (Ota) nacházíme v osmnáctém století v Berlíně

Lidmila Ottová (Zvonečková)

Syn: Jan * 1717
Bratři: Jan, Felix

* v dubnu 1688, Krchleby, u St. Boleslavi

oo 1716 Jan Otto + cca. 1735; 1732 nezdařený pokus o emigraci; 21 měsíců ve vězení; emigrovala podruhé cca. 1735
+ 1. 8. 1765

Životopis Lidmily Ottové, rozené Zvonečkové

Ona byla narozená roku 1688 v Čechách ve vesnici Skrchlebích. Roku 1716 vstoupila v stav manželský s Janem Ottou, v němž jim Spasitel 7 dítek daroval, však jich pět hned v maličkosti v Čechách se již ke Spasiteli odebralo. Její manžel… majíc… též staré bratrské knihy, jichžto až do roku 1732 ještě tak v pokoji, ačkoliv velmi tajně, užívati mohl. Však ale se jim to nezdálo k jejich spasení dostatečné býti, pečujíce obzvláštně o své dítky… Protož se v vejš oznámeném roku na cestu do saské země vypravili, jsouce té naděje, že tam jistoty svého spasení budou moci dojíti. Když pak ale pět mil cesty ušli, tedy byli od katolíků chyceni a zase zpět navráceni a do vězení v městě Limburku [Nymburku] uvrženi, v kterémžto blažená sestra rok a 9 měsíců vytrvala, až konečně tak umdlela, že se nechala (poněvadž žádné naděje k vysvobození neviděla) od kněží přemluviti a k jejich náboženství se přiznala, načež potom na svobodu propuštěna byla, což jí ale velikou těžkost činilo, takže se nad tím mnohá léta trápila… až to ujištění od Spasitele v svém srdci obdržela, že on jí to odpustil [viz Poznámka pod čarou].

Její manžel ale ještě tři měsíce v vězení zůstal, až se mu příležitost nahodila, že mohl ujíti a svou cestu do Žitavy před sebe vezmouc, šťastně se tam dostal, kdežto se jej bratří v Žitavě srdečně zaujali, obzvláštně náš milý bratr Tomáš. Na to on tedy pro svou manželku a dítky do Čech poslal, však ale jich v tomto zdejším živobytí nedočkal, neb jej několik dní před jejich příchodem Spasitel jako smířeného hříšníka k sobě povolal; což blažené sestře velký zármutek způsobilo, že by se bezmála zase byla do Čech navrátit chtěla. Však ale ten věrný pastýř duší se jí zaujal a skrze službu některých bratří i též blaženého pana Vaňka ji na to přivedl, že ona tu jedinkou potřebnou stránku sobě vyvolila. Poněvadž ona pak již dva bratry v Berlíně měla, kterýchž tuze milovala, jakož se pak ještě jeden, totiž Jan Zvoneček při životě nachází, tedy se na cestu za nimi se svýma dvěma syny vydala…

Roku 1746 byla do církve přijata… V svém obcování byla příkladná a k svým sestrám rovného a poníženého srdce; a jestliže se nějaké nedorozumění přihodilo, tedy se hned zase poznala, dříve neodpočívajíc, až zase od Spasitele i od svých sester potěšena byla. Na svém stánku těla vždy více umdlívala a před pěti lety skoro cele svůj zrak potratila, takže se do příležitostí na sál vodit nechati musila… Sumou ona byla k radosti svému kůru… ode všech sester milovaná a jako matka od nich ctěná… 31. juli [1765] se spěšně rozstonala na píchání v boku…

Lidmila Ottová nebyla ve své rodině sama, která první léta v emigraci strávila ve smutku nad ztrátou manžela. Její oba bratří Jan i Felix Zvoneček ztratili při emigraci své manželky, které byly na útěku chyceny a nejméně jedna z nich ve vězení zemřela. Lidmilini bratří emigrovali o dva roky dříve. Felix zemřel před rokem 1745, Jan Lidmilu o sedm let přežil. Zatímco se bratr Jan přidržel reformovaného sboru, její syn Jan patřil k zakládajícím členům bratrského sboru. Tam také našla své místo Lidmila Ottová.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Felix Zvoneček (Šťastný)

Ve svém úvodu k rixdorfské matrice uvedl Schulz příklad takovéto exulantské nouze: V roce 1735 emigroval V. Mareček se ženou a dětmi. Cestou byli chyceni a dáni do vězení. On se sice brzy zachránil útěkem [z vězení], ale žena a děti ve vězení zůstaly. Jeho žena se rovněž pokusila o útěk, ale pronásledovali ji, a byla přitom šavlí zraněna na levé paži až na kost. Byla chycena a musela sedět pět let ve vězení. Ačkoliv měla při sobě malé dítě, které kojila, byla připoutána ke káře, musela pracovat a to nemluvně přitom celý den nosila na zádech. Když chtěla své dítě umýt, musela vodu zaplatit. Protože neměla peníze, musela dítě omývat močí. Manželka Felixe Zvonečka, která s ní toto utrpení sdílela, protože byly spolu chyceny, zemřela v žaláři.

Anna Vejprachtická, rozená Marková

Spolu s rodinou Marečkových z Krchkleb u Limburku [Nymburku] emigrovala rodina Felixe Zvonečka. 26. ledna 1733 byly z apelačního soudu poslány rozsudky do Mladé Boleslavi, kde byli vězněni: Josef Hemzálek, Šťastný (Felix) Zvoneček, Jan Hemzálek a jeho žena Marie, Anna a Rozina Zvoníčkovy, Anna Marečková a Václav Hrubý. Všichni kromě Václava Hrubého, dostali 1 rok přísného obecního díla. Marečkova manželka byla při pokusu o útěk z vězení šavlí pronásledovatelů těžce raněna. Pracovala pak i s nemluvnětem na zádech přikována ke káře. Po 5 letech se jí přece podařilo z vězení utéci. Manželka Felixe Zvonečka zemřela ve vězení.

Pod čarou: Schulz podal zprávu o smrti manželky Felixovy. Kephalides zmiňuje Zvonečkovou (bez udání křestního jména) ve svém dopise z 12. 3. 1739; její manžel se tehdy nacházel v Berlíně mezi velkými (postavou vysokými) vojáky, zatímco ona seděla prý už sedmý rok; byla z Hradce Králové převezena do káznice do Prahy a tom prý musí denně trpět určitý počet ran. Vězněny byly dvě Zvoníčkové (Zvonečkové) Anna a Marie. Možná, že obě zahynuly. Felix, jinak Šťastný Zvoneček, se v Berlíně už v srpnu 1735 podruhé oženil. Jan Zvoneček, jehož první manželkou byla Rozina Hemzálková, se cca. 1740 v Berlíně oženil s Roziinou sestrou Marií (přesné datum sňatku chybí). [1]

[ předchozí | následující | nahoru ]

Husinec, česká kolonie u Střelína

Husinečtí měli ze všech slezských emigrantských kolonií do bratrského sboru v Gnadenfrei nejblíže. Udržovali však také čilé spojení s českými emigranty v Rixdorfu a Berlíně. V létě 1765 je navštívil berlínský bratrský kazatel Martin Gottfried Sternberg. Doprovázel jej Jiří Procházka, syn Adama Procházky. O své návštěvě v Husinci zanechal Sternberg zprávu: Dne 18. června [1765] jsme vyšli z Gnadenfrei a v jednu hodinu odpoledne jsme přišli do Husince a Střelína. Je to ta největší ze tří českých osad ve Slezsku. Čítá 180 domů. Ke každému domu patří osm korců pole. Je položena okolo jednoho kopce a každý hospodář má svá pole hned u domu… V Husinci jsme šli k Janu Mervartovi, u kterého našel ubytování už blažený bratr Zachariáš Jelínek a také bratří Otto a (Jakub?) Jelínek. Protože jsem zpozoroval že je [Mervart] v rozpacích, zeptal jsem se, zda u něj vůbec budeme moci přespat.

[ předchozí | následující | nahoru ]

Friedrichův Hradec v krašejovském lese

Přes ztráty na obyvatelstvu způsobené neutuchající emigrací, zůstávaly i v druhé polovině 18. století kruté tresty proti evangelicky smýšlejícím poddaným v platnosti. Vrchnosti a vrchnostenští úředníci, kteří si byli vědomi neblahých hospodářských následků násilné misie, nejevili vždy dostatečnou ochotu podpořit úsilí misionářů při vynucování doznání kacířství. Vlkovský purkrabí se dokonce musel u krajského úřadu v Mladé Boleslavi hájit proti žalobě piaristického misionáře Victora Dermíška. Purkrabí Frantz Kotzian doložil misionářovo nevybíravé jednání při vyšetřování poddaných Václava a Matěje Ottových, Jana Málka, zvaného Bureš, a Václava Matějky ze Skrchleb. Doznával, že svolil jen neochotně a proti své vůli k bití, protože to odporuje robotnímu patentu, podle kterého poddaní nemají být biti. Purkrabí také neuznával oprávněnost dlouhodobého věznění vyšetřovaných, protože se tím způsobuje velká škoda jejich hospodářstvím. Kromě toho se vzepřel misionářovu požadavku, aby poddaní, usvědčení z četby zakázaných knih, byli vyhnáni z jejich statků. [2]