Otta z Losu

Stránky věnované vladyckému rodu Ottové z Losu

 

(Přeskočit na navigaci - obsah kapitoly)

Čeští pobělohorští exulanti 2

Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639

Klasický model rodiny

Nejčastěji se v zápisech objevuje „klasický“ model rodiny, skládající se z manželského páru a dětí, z nichž patrně starší či dospělé jsou rozlišovány podle pohlaví. Dále do domácnosti patřívala matka jednoho z manželů, nejmenovaný sourozenec případně i s dětmi či celou vlastní rodinou (např. sestra s dítětem, bratr se ženou a dítětem), tchán, švagrová, švagr, teta. V Pirně žily neúplné rodiny, případně zcela osamělé osoby. Nejpočetnější skupinu tvořily vdovy, menšinu svobodné ženy a teoreticky připadaly v úvahu i vdané ženy, jejichž manželé žili mimo Pirnu. Ze samostatně žijících mužů lze za vdovce bezpečně usuzovat opět pouze podle dětí. Žili s dospělými dcerami, které jim zřejmě vedly domácnost. Muži se většinou záhy po manželčině smrti znovu oženili.

O společenském postavení, o hmotné situaci i životní úrovni rodin i jednotlivců vypovídá také složení a struktura čeledi, která je doprovázela. Nejčastěji se mezi personálem vyskytují služebné (Magd) a služtičky, označované „Magdtel“ či „Mägdelein“. Na druhém místě co do četnosti se objevují sloužící uvedení jako „Knecht“. Tento výraz se více blíží českému pacholku či čeledínu, tj. osobě, která se zabývá hrubší prací i vně domu, kolem hospodářství. Nejpestřejší škálu služebného doprovodu lze nalézt u některých šlechtických rodin. Kromě samozřejmých služek a sluhů je pro ně charakteristická přítomnost panen či slečen („Jungfrauen, Jungfrauen von Adel“), tj. fraucimoru. Někteří mladí mužové měli k dispozici preceptora, který např. doprovázel svobodného Albrechta Myšku ze Žlunic a nejdeme ho ještě v rodinách Štěpána Gersdorfa, kde dospíval jeden syn, a Alexandra Kaplíře, kde byli synové dva. Zcela ojediněle, u Anny Belvicové, se uvádí písař. Sporadicky se objevuje kočí, krejčí, v jednom případě je pro sluhu použito označení lokaj (u slečny Anny Haugvicové).

Počet čeledi a služebnictva

Nejpočetnější doprovod – celkem patnáct lidí – měl Alexander Kaplíř s ženou a dvěma syny, třináct lidí provázelo bezdětného Albrechta Eusebia Beřkovského, jeho ženu a švagrovou, stejně jako rodinu Bořka Mateřovského, dvanáct Kateřinu Stubenbergovou, jedenáct Albrechta Myšku ze Žlunic. U ostatních se počet čeledi pohyboval od devíti do dvou (paní Kaplířová s dvěma dcerami). Jiří Vtelský ze Vtelna s dcerou se museli spokojit s jedinou služebnou, stejně jako Jan Želinský ze Sebuzína a s ním i jeho dvě dcery, kteří bydleli v domě ještě s dvěma rodinami litoměřických měšťanů. Měšťanské rodiny byly většinou doprovázeny nižším počtem služebnictva. Např. Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu měl spolu se ženou a pěti dětmi k dispozici jednoho sluhu a jednu služebnou, M. Samuel Martinius se ženou a synem jednu služebnou, M. Mikuláš Troilus žil jen se svou dcerou, Václava Nosidla z Geblic doprovázela toliko manželka. V roce 1631 se nově objevil Jan (Albrecht) Slavata z Chlumu a Košumberka s komorníkem, krejčím, kuchařem, podkoním, pacholetem, dvěma služebnými, kovářem a jeho ženou a ubytoval se v domě Hanse Lindenera, kde v roce 1629 žily tři rodiny – Bohuslava Elsnice, Adama a Karla Pfefferkorna.

Na základní otázku – proč a za jakých okolností či podmínek byla čeleď ochotna sdílet osud svých pánů, lze těžko odpovědět. Víra, denní chléb, věrnost, osobní vztah, jistá zodpovědnost pána za osud svěřené čeledi? Vše mohlo sehrát svou úlohu při rozhodování jednotlivce. Velkou neznámou zůstává, do jaké míry přítomná čeleď představovala pro exilovou rodinu výhodu a kdy se stávala spíše přítěží. Počet a složení služebného doprovodu představuje jisté kritérium určující společenské postavení rodiny a částečně i její hmotné zajištění.

Zámožnější bydleli uvnitř hradeb

Je také patrno, že zámožnější povětšině bydleli uvnitř hradeb, kdežto na předměstích najdeme spíše rodiny a jednotlivce sociálně slabší. Neplatilo to samozřejmě absolutně, i na předměstích žili bohatší exulanti. Ze šlechticů k nim patřil např. Bořek Mateřovský, který bydlel se dvěma velkými syny a třinácti lidmi služebného personálu na předměstí u Donínské brány. Pro osvětlení postavení českých rodin jsou nejzávažnější poměrně důsledně zaznamenané údaje o způsobu obživy exulantů. Na jejich základě lze pirenské exulanty rozdělit do několika skupin. Převažující počet exulantů měl k dispozici nějakou hotovost, tj. vlastní prostředky, z nichž byli s to krýt nezbytné životní náklady a jejich případná profese není specifikována. Pod položku příjmy je zahrnuta skupina lidí s víceméně pravidelným zdrojem prostředků. Z nějaké dohody nebo závazku plynula ojedinělá povinnost rodiny poskytnout stravu jiné osobě.

Pracovní zařazení poměrně velkého počtu lidí bylo taktéž různé. Pouze někteří řemeslníci skutečně vykonávali své řemeslo, zatímco řada jejich kolegů byla nucena žit z hotovosti nebo případně pracovat za mzdu. Tovaryšů bylo jen několik a váží se k těm šťastnějším mistrům, kteří si zřídili dílnu. Podskupina domácí práce zahrnuje osoby pravidelně pracující, ale činné mimo strukturu řemesel. U několika z nich je jejich práce blíže určena a dalších nespecifikovaná. Speciální povolání dávala obživu učitelům, kněžím, hudebníkům. Položka „pracuje za mzdu“ sdružuje všechny další osoby, u kterých je to výslovně zaznamenáno, včetně těch, u nichž je navíc poznámka, že jsou chudí. Na příležitostnou práci byli odkázáni hlavně chudí lidé. Několik osob, ač žilo samostatně, je vedeno ve službě u šlechty. Krám přesněji krámek s rozlišením i bez rozlišení prodávaného zboží sdružuje všechny, kteří se zabývali drobným obchodem. Šenk se týkal pouze prodeje pálenky. Nevelký počet lidí pobíral dle údajů soupisu z roku 1631 pouze almužnu. K profesně určené skupině by dále patřili lidé označení jako kurýr či posel, podobně i pět kočích či povozníků. Za zmínku stojí ještě skupinka malířů, z nichž tři dle soupisu provozovali své řemeslo, pouze jediný se věnoval umění.

K českým exulantům patřila i poměrně velká skupina univerzitně vzdělaných mužů – bakalářů, mistrů a doktorů. Profesně se jednalo o duchovní, učitele, písaře apod. Pozornost si zaslouží samostatně hospodařící ženy, kterých bylo 25,5 % z celkového počtu 541 jmenovaných exulantů.

Saský vpád do Čech 1631–1632 a jeho důsledky

Dne 19. února 1631 se v Pirně sešli zástupci exulantských komunit z Drážďan, Žitavy, Freiberku a Budyšína, aby vypracovali petici pro sjezd říšských protestantských stavů, který se měl konat v Lipsku. Šlechtici Burian, Bohuslav a Bernard Elsnicové z Elsnic, Vilém Jestřibský z Rýzmberka, Karel Pfefferkorn, Zachariáš Světlík, Jaroslav Sezima Rašín z Rýzmburku, Jan Adam Haugvic z Biskupic, Jiří Mladota ze Solopisk a Fridrich Laubský z Lub se spolu s dalšími exulanty vydali se saskou armádou do Čech. Někteří doufali, že definitivně. Jiní, střízlivější, aby si zde rychleji vyřídili váznoucí pohledávky nebo svůj majetek prostě prodali. Pod velením Jiřího Arnima se Sasové hnuli ze Zhořelce dvěma směry. Na počátku listopadu 1631 obsadili Šluknov a Děčín; jiný proud vojska současně překročil Nakléřov, obsadil Teplice, Litoměřice, vydrancoval Ústí nad Labem.

Spojená armáda pak postupovala směrem k Praze; 14. listopadu obsadila Slaný a druhý den již stály saské odddíly na bělohorské pláni. Praha, opuštěná místodržícími, předními zemskými úředníky a všemi, kdo měli kam utéci, se Arnimovi poddala. Pod dojmem snadného úspěchu se vydal do Čech i Jan Jiří. S početným doprovodem, k němuž se přidali další exulanti se 14. listopadu zastavil v Ústí nad Labem a 21. listopadu se již ubytoval v malostranském paláci knížete Lichtenštejna. V souladu s postupem Sasů mohli své domovy spatřit především ti, kdo pocházeli ze severozápadních a severních Čech a pražští měšťané. Vraceli se na prodané a často zničené statky, do opuštěných nebo vydrancovaných domů, které padly za oběť císařské soldatesce a zhusta sledováni nedůvěřivýma očima zbylého českého obyvatelstva, které v nich nezřídka vidělo nevítané hosty přicházející s nepřátelskou armádou. Obnovení se dočkal sbor direktorů, do rukou navrátilců přešla česká komora i desky zemské.

Opatření měla krátké trvání

Velké změny nastaly v náboženském životě města. Z Prahy byli vyhnáni jezuité, některé kostely přešly do rukou nekatolických kněží. Jan Rosacius obsadil někdejší malostranský luterský kostel P. Marie a kostel sv. Mikuláše, Viktorin Adami Mantinaeus získal faru u novoměstského kostela sv. Vojtěcha, Matyáš Pyreneus sloužil bohoslužby u sv. Martina ve zdi. Veškerá opatření směřující k obnově předbělohorských poměrů však měla jen krátké trvání a navíc byla pozitivně přijímána pouze částí obyvatelstva. Za uplynulých deset let se muselo i v Čechách žít a mnohde stejně svízelně jako v cizině. Vstřícnost vůči vracejícím se exulantům zdaleka nezavládla všude. Návrat Albrechta z Valdštejna do čela císařského vojska znamenal rozhodný zvrat na válečném poli a přispěl k rychlému stažení Sasů z Čech. Dne 25. května 1632 byla Praha dobyta císařskými. Přítomné exulanty čekala opět cesta do vyhnanství a ztráta zbytků majetku, který propadl novým konfiskacím. Sasko-švédské spojenectví se rozpadlo a kurfiřt Jan Jiří hledal opět cestu ke smíření s Ferdinandem II.

Svízele čekaly staronové exulanty i po návratu do Saska. Ustupující kurfiřtské vojsko sem zavleklo mor, který v roce 1632 epidemicky postihl i Pirnu. Umírali pirenští měšťané i emigranti, zvláště ženy a děti. Vysychající pokladna drážďanského dvora vedla kurfiřta k nátlaku na exulanty, aby hostitelské zemi finančně vypomohli. Žádost o příspěvek prostřednictvím půjčky vedla exulanty k popsání vlastní hmotné situace. Neklid a nejistota se odrazily i ve vnitřním životě exulantské komunity. Znova se vyostřily věroučné rozpory. Trvající napětí mezi M. Samuelem Martiniem a některými členy české církevní obce vyústilo v otevřený konflikt v roce 1635. Na jedné straně byla zavedena známá polemika mezi M. Samuelem Martiniem a lešenským bratrským centrem v čele s Janem Amosem Komenským, zahájená v pirenské tiskárně Ctibora Kbelského vydanými „35 důvody, pro které všichni evangeličtí Čechové za jedno povinni býti jsou“.

Na druhé straně došlo k přímé perzekuci pirenských příslušníků Jednoty bratrské osočených z kalvínství. Dle popisu Václava Nosidla z Geblic se obvinění týkalo celkem deseti osob: Albrechta Eusebia Beřkovského ze Šebířova, Anny Huberové (tchýně Vojtěcha Kautského), Jakuba Kaplánka, Bernarda Karbana, Vojtěcha Kautského st. z Jenštejna, Jiřího Mladoty ze Solopisk, Václava Píseckého, Estery Stangové z Labětína, Zachariáše Světlíka, Tobiáše Vršovského. Přes všechny naznačené problémy však Pirna zůstala centrem českých exulantů, mimo jiné i díky problematické činnosti M. Samuela Martinia, jehož vliv mezi exulanty byl nepopiratelný. Velký význam měla i česká tiskárna, přítomnost řady šlechticů, vážených měšťanů z Prahy i Litoměřic a značného počtu graduovaných osob a duchovních. Ostatně denním chlebem exulantů nebyly jen starosti, spory a smutek. Radostnější část života představovaly svatby a křtiny, při nichž se sešli příbuzní i přátelé.

Závěr

Odhady počtu pobělohorských exulantů usazených v Sasku se v německé literatuře liší. Starší tvrzení počítá s příchodem cca 150 000 osob, tj. 10–15 % počtu tehdejšího obyvatelstva. Během třicetileté války sice jejich počet kolísal, ale i v konečném stavu kolem poloviny 17. století jich ani ve střízlivějších odhadech nebylo málo. Předpokládá se jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva Saska ve výši 4–5 %. Přítomnost exulantů nepochybně ovlivnila průběh obnovy Saska po třicetileté válce. Markantní příklad jejich schopností i cílené podpory ze strany saského dvora představuje Johanngeorgenstadt, nově založené sídliště pod Krušnými horami. V roce 1652 se stal horním městem, které v roce 1699 mělo již 2616 obyvatel.

Výrazně se rozrostly nejen Drážďany, ale i města (Bad) Schandau, Königstein a Hohnstein. O přítomnosti českých exulantů v Pirně se dnes v běžně dostupných popisech města či průvodcích nic nedočteme. Deset let existence české obce překrylo zničení města spojené s nedůvěrou vůči českým exulantům. Historie komunity se uzavřela naráz a obecně známou se stala až na novém místě, v Drážďanech. Krátké „pirenské období“ tak zůstalo pevně spjato s českými dějinami a léta tu exulanty prožitá léty naděje i zoufalství, hledání i rozhodnutí. Odrážejí se v nich osudy významných osob, ale i mnoho běžných lidských údělů.

 

 

Přehled literatury  > 

Bobková Lenka: Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639. Scriptorum Dolní Břežany Praha, 1999.


Poslední úprava: 15. května 2005, Copyright © 2000–2010 Tomáš Voříšek, e-mail: